III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA (VII.)

Tak přemýšlel v tichu ulic

a bzučel si „zítřejší píseň“.

Neb čekal, až vzejde slunce,

a nastane květnové ráno...

Den v první svou měkkou zeleň

své lichotné poslal slunce...

A Cizinec uvítal slunce

a bzučel si „zítřejší píseň“.

Den první byl v květnu,

kdy každý svou píseň zpíval,

jak srdce si žádalo z hloubi,

a Cizinec v náměstí stanul

a Cizinec zpíval svou píseň

těm, kdož ještě žili v tom městě:

„Hle, to je má „dnešní píseň“...

Ač Cizinec,

ač Cizinec z dalekých končin

a zapomenutý rodák,

já přišel, syn století,

syn ruchu a odvahy...

Já přišel,

bych v mrtvé poušti vykouzlil život.

Jdu pokleslé naděje vzkřísit,

vzmach křídel jdu rozburácet,

jdu pokroku syny vzývat...

Chci celé století přeskočit

v před pádícím ořem,

až v umdlených lebkách

to zajiskří chtěním.

Jdu poklady ukryté hledat:

Chci divokou silou obrovská popohnat kola,

a párou pobídnout písty, chci výskati slyšet ventily,

by rozveselily smutek mrtvého hnití...

Však ne tak, bych zotročoval,

leč abych jen stejně těžil s dělníky budoucnosti...

Chci peněžní obrat. Chci veselé obchodování,

chci s cizinou rovnost a poptávku po svojí práci...

Chci, abyste přilnuli záhy k železným obrům budoucna,

chci, abyste naslouchali té výmluvné, hučící mušli,

jíž cizina zpívá a miliony všech národů mluví...

Chci, abyste navykli písni budoucna,

než vymrou idyllická řemesla i nizounké vaše krámky...

jdu mezi vás, Apoštol jinak chápané práce,

jež zakotvit žádá si jmění

na vlastní vzbuzené hroudě...