III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA (VIII.)

Tak mluvil...

A s úžasem slyšelo město...

To město, v němž málo kdo chápal

tu píseň prvního května,

jež zněla jinak, než ony

za časů idyllických...

Jak v čmeláků zjitřeném hnízdě

to hučelo, v smutném parku,

před kostelem, na všech baštách...

A figurky podezřívavých otců,

i zvědavé novotou dcery

i synové před svými krámky

na Cizince pohlíželi

s výsměšnou zdvořilostí...

I chudina ve strašných hadrech

se scházela na náměstí,

ta chudina, zastrčená

do děr a ucpaných klecí,

a v polích paběrkující

ta chudina hrozná,

ta nepodnikavosti kletba

a kořist černé ruky...

Jak hladoví Lazzaroni,

tak zřeli na syna ruchu

a slunce a volných prostor,

však nevěděli si rady –

neb moh to být posel z pekla...

I rozumní, opatrní

ti otcové podezřívaví

za dlouhých sezení nočních

tak zlovolně předvídali:

ten odvážný v bídě skončí,

syn pravý svého otce...

Stál cizinec. – –

A smál se. –

A smál se v převaze vítězné...

Pak odešed k vodám a lesům

táh’ za sebou zástupy první

zítřejších přívrženců

i hladových Lazzaronů

i zvědavých, dobrých otců,

i synů, zamknuvších krámky,

na čin již čekajících...

Ten jediný byl, jenž myslil...

Ten jediný byl,

jenž nebál se dnešní ztráty,

ni zítřejší. V budoucnost věřil...

A poučiv druhy v práci,

klad základy k svému dílu...