III. Podřimuje po návrších

Podřimuje po návrších

jasná ohňů lešť,

ze smolných jen povětroňů

zlatý prší dešť.

Hučí, hučí po krajině

mocná hodina:

mládež shání do chaloupek,

ohně shasíná.

Ticho, tmavo, ani hlásku,

ani pohnutí,

uschovala půlnoc všecko

pod svou perutí.

Ticho, ale juž juž nocí

vršek proniká:

na rameně stříbrného

drží orlíka...

A jak orlík jasná křídla

v temno rozestře,

vyskočí z hor švarný panic,

vládne po sestře.

Ó jaké tu radovánky,

co tu jásotu!

Tisíce se v horách budí

různých životů!

Na sta ptáků pomrkuje,

na sta poslouchá,

jak ty hory vysvlečené

vklouznou do roucha.

Borek mladne, potok zvoní –

hej, už první máj!

Pod okénkem švarné dívce

hraje na šalmaj...

K okénečku dívka skočí:

„Milý Bože můj!

Stavěl-li tě jinoch drahý,

pěkně, májko, stůj!“

Oj, tu vísku pod borkem dnes

jak když vyleští,

a těch májek před chýžkami

co hub po dešti!

„Hoj, ty máji zlatovlasý,

prosíme tě v chýž,

ustárli jsme, ale zmladnem,

jenom promluvíš!“

Och, máj není upejpálek,

rád se zastaví,

a se svými horaly si

ťukne na zdraví!...