III. (Pokračování.)

A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,

kdy člověk bolestí svou příliš slepý,

vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,

že zápasů již, myslil, zbývá málo,

a srdce konce nejvíce se bálo,

v tom jakby trysk’ proud světla velkolepý,

jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,

a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.

To na kraj ráje ze všednosti hroudy

vzpomínek vzlétly rázem zářné proudy,

a z jejich křídel života dech skanul.

Hvězd myriadou temný obzor vzplanul.

Tak vše se jimi jako ve snách vrací,

a v dáli někde opět pějí ptáci.