III. PRAŽSKÝ ROMÁN.

Zavířil sálem kvapík. Jako vichřice

rozházel chumle polétavých hlav,

tisk boky k sobě, ruce lehce spjal. –

Ty bílé ženské obnažené ruce,

a šíje bílé s leskem umrlčím!

Míjivé barvy párů tančících,

laštovčích fraků, ženské nahoty,

krouživě ve shroucené ellipse

se střídaly; ta massa pohnutá

až ku plyšovým křeslům otáčela

své rozvášněné vlny svítivé

nádherou šperků, leskem toilett...

Tu zpitvořená těžká elegance

s nádechem vyzývavé frivolnosti,

tu první květ, jenž teprv rozpučel,

tu resignovaná, sestárlá krása

s tou unuděnou vráskou kolem rtů...

Gardedám teplé oči obřadné

hleděly na ty páry míjivé,

vše hořelo modravým světlem lamp,

sloupy a fresky, pozlacený strop,

měnivých lustrů těžká dekorace.

Obstárlé dámy, páni plešatí

za křesly, – ohlučivý orchestr, –

vše bylo fantastickým průvodem

k pocitu, jímž se vpíjí pohlaví

tím náruživým sežehnutím ramen,

k pocitu vůní ramen bělostných,

šíjí a hrdel, rozpálených lící

a polétání svislých kadeří,

k pocitu tvarů měkké ženskosti

pří oddýchání ňader zdvižených

a horkých dechů uvolněných rtů...

To přišel také čas radostí mých;

ty přišly dny, kdy vášní rozbouřen

já v radovánkách viděl život svůj

a ukolébání jakés poetické.

A láska mládí – ta jak ubohý

stín tiskla se do koutu srdce tmavých

a ustoupila, bledla rozšlehána

silnými dojmy první mužnosti;

titěrně směšnou zdála se mi být!

A přišlo to, jak jiskra zašlehlo;

hlas jiné ženy kdy jsme poznali,

vlnění hrdých kroků, postavu,

jež nade všecky nejkrasší se zdá.

A žena ta je nejduchaplnější

a nejkouzelnější, tak vznešena!

Jak vichr do světa a ohnivý,

já troufal jsem si celý zvrátil svět

svou láskou, revolučním blábolením

o nejrůznějších v světě otázkách,

a všecko šosáctví já na dlani

mel vyloženo, tisíc jasných pravd.

V tom sále při vlnění párů tančících

já seznámil se s ní. Vlas měla havranní

a malá ústa přísně sevřená

a ironicky rozžhavené oko,

výsměvné poněkud a dráždící..

Podlouhlý ovál subtilní té tváře

jak mramorový, truchlivý tak byl

a bylo potřebí doň život vlíti...

Můj mozek odpočíval... Cifry, systemy

a každá čtená věta, každý hlas

jen prázdnou pustinu a ubohou

a nudnou chvíli bez účele nes,

vše byla ona a vše život v ní...

A tehdy ve mně ona jarní bouř

ve víru tance rudým bleskem vzplála,

když jsem ji tisknul v lokty chvějící.

Neb sladké oči měla vysmívavé,

těkavé, prochladlé, černé jak noc

veliké oči! Tělo s gracií

tak z dětských právě dospívalo let

zrychleným vzrůstem... Kouzlo lilie

přes noc jež rozkvetla, v tom vlnění

nalitých ňader ssál jsem každým rytmem

a jejich horké zavlnění, vzdech,

i výkřik, šept, a prsní, altový

hlas, jenž mne upomínal na znění

rozezpívané violy d’amour

když umělec sám nadšený v své jizbě

se nechá unést largem naříkavým, –

hned měkkce, hned s úsečnou laškovností

a temperamentem tak přelétavým

nástroje psyché mění bohatou:

tak ona... Pak se stala tíživou

má první láska. Léta uprchla

ó dlouhá léta! Děcká láska má

docela vyvanula, jako v jaře

v den jeden vytratí se fialky

a jejich vůně neucítíš v stráni.

A její dopisy jen budily

mou bolesť, – ona nezměnila se;

vždy toutéž frasí blouznila a totéž

milujíc dávno, stejný měla svět,

jenž nešířil se, – a jenž s roky pomalu

mi cizím, nudným a bez zájmu byl. –

Můj život skokem, jistou evolucí

zporážel modly mládí, – kterým ona

se dosud klaněla... A trpěla

teď nevýslovně, – přišly těžké dny

a s nimi doznání, že oba sobě

již nemůžeme nikdy rozumět

a světy naše že se rozdvojily.

Ona tak lpěla na všem, o čem kdysi

jsme horovali, jakous kulturu

citů a visí, lhavých nadějí

nechala bujet v srdci. – Žila tak

jak před roky a snila právě tak,

na místě stála, jako mnohé ženy,

doufajíc stále... V jednom změnila

se bytost její: stárla, stárla, stárla...

při každém bezděčném já zřel to setkání,

neb při náhodné svojí vycházce

když s okna kývla smutným pozdravem...

Být otrokyní moji toužila,

choulit se u mně, jak zděšený pták.

Cos velikého o mně snívala...

A každá moje rána, každá bolesť

mnou způsobená, takou nebyla,

aby to všecko podlým nazývala...

Ale ty její divné pohledy,

zlomené řeči, tiché dopisy

s podzimní barvou, byly plaché již

jak ptáci, kteří chtějí odletět,

jen kdyby mohly!... Oh jen kdyby mohly!...

Však nemohly a křídly znavenými

se chtěly utlouc’ aspoň šíleně

a padnout k nohám mým... Již nevím jak...

Leč delikátně, upřímně a vřele

jsem psal jí často o té divné lásce,

o lásce dětí, která v mužný věk

vyvála z duše... Pozdě pochopila..

A nadobro tou ranou rozdeptána

se zmátla ještě víc... Mou lásku děcka

vznítila kdysi... Ale lásku muže

já nemohl jí, nemoh’, nemoh’ dát...

Mne trápila ta velká písmena

vbodaná do mé ruky; maniaků

a rudokožců jsem si spílával...

Teď... záhadného toho démona

s vysmívavými zraky podmanit

já s celou vášní chtěl jsem zbuzenou...

Já úmysl měl, toho démona

s chladnými zraky sevřít v náruči

až bolestí by slzet musila...

ji vyhléd’ jsem si za svou... K ní a k ní

jak k budoucí své ženě pohlížel

jsem žárlivě a s divným zbožněním,

mé návštěvy se vlékly nekonečné...

Den každý tenkrát, za vánice zimní

když vozkové tam venku práskali

v zvonivý soulad noci nastalé,

do intensivně světlé světnice

já vstupoval, jak známý, milý host

jenž baví a je baven... Hůlku moji

odňala s lichotivým smíchem děcka,

jež od včíra mne nevidělo; čapku

si brala k sobě blízko, na klavír,

kde nejmíň měla být... A zábava

se starou tetou rozproudila se.

Ta z pražské, staré byla rodiny,

kmenovní jakés ještě, staromodní.

Němčina moje zkomolená třásla

se v jejích usměvačných, drobných rtech

s důrazem opakována. A všichni

my smáli jsme se dlouze, šosácky...

Pak blaženě jsem srkal číšku čaje

při Dvořákových tancích, které hrála

nevěsta moje trochu těžkopádně...

Při tom všem užíval jsem života,

jak dav rozumí prostě: užívati,

vše to, co jiný dělá. Ne snad hýřil,

sil ztrácel, bouřil právě přepjatě,

na piano, do prázdna v divokých toulkách.

Já ovšem připletl se s kumpány

ku mnohé noční tragikomedii

i krčmy vytlouk’ jsem a ženy prodajné

jsem poznal jako jiný smrtelník,

ve flirtu lehkém tlouk’ se kavárnou:

myslil jsem, že jsem originalem

svým suchým vtipem... Denně docházel

jsem k oné záhadné mi bytosti,

jež ženou být mi měla... Zdálo se mi,

že neznám ještě celé její duše...

Snad nízká bytosť, inferiorní

já tehdy proti ní jsem vskutku byl!...

Již prvé týdny co jsem sedal u ní,

výr skuhravý mi v hnízdo mozku sed’,

výr, který ptá se: proč? a jak? a co?

Dost času! Času dost! a čekal jsem

výbuchy její, náruživé sny

jež po mně ruce vztahovaly by;

já myslil, že ji musím umučit,

když nepřišel jsem, nebo zamlklosť

když vyčkávavá sedla mezi nás

a přesyceni z každodenních rozmluv,

jež dřív jsem nechtěl zbarvit důvěrně,

až ona sama touhou ubledlá

se prozradí a láskou vášnivou

vybuchne slzíc, a až celé peklo

bolesti její ke mně sníží se.

Ta samolibost moje romantická

hluboko zapustila kořeny.

Tak večery míjely při čaji

v hovoru staré tety... V rozpravě

jež k desáté se vlékla hodině,

den každý já se mrzut poroučel...

Čas míjel, já však nepokořil ji

k výbuchu lásky, o které jsem sníval.

Spíš byla neklidná a pomatená

jakýmsi vnitřním zmatkem pobledlá.

Své prosté oddanosti snivé kouzlo

ztrácela pátravějším pohledem

otázek vyčítavých beze slov.

Jakýmsi vysmívavým pátráním

už dorážela každou návštěvou

na obrat bezúčelných zábav mých.

A neříkajíc ničeho, již brala

mou předstíranou veselosť a vtipy

za lehkou minci,... jedno chtěla jen,

co žena chce: rozhodné jedno slovo.

A tak jsme otrávili duše své, –

musila také zemřít láska naše...

A ještě dál jsem hrál si jako jongleur,

svou nepřítomností já donutit

jsem chtěl ji k vřelejšímu tónu, zkrotit,

já hlupec chtěl jsem zkoumat sílu lásky, –

a zatím sám jsem ranou sražen byl

a pokořen za něco málo dnů,

v té právě době, kdy jsem vynutit

chtěl peklo její lásky vášnivé,

a podmanění její otrocké!

Tu bolesť moderního člověka

jenž ztratí lehce vše, co nejdražší

za jeden okamžik a z důvodů

své hrdosti se lhostejně dál tváří,

já za nedlouho musil prožíti...

Neb potkal jsem ji... ah! to peklo žárlivostí!

v průvodu muže, jehož banální

já duši znal a před níž jsem se chvěl.

Nějak se zalekla, že zrychlila

své kroky. Nějak rozčíleně počla

mluvit a smát se... Volně přešel jsem,

hvízdáním pitomým bouř svého úžasu

jsem hleděl utišit, poklonou ledabylou...

Ať milují se! Ať!... a já je vídal

pak často spolu tam,... kde procházela

se se mnou kdysi... Jako šílený

já říkal nechť! A doma plakal jsem

a plány měnil. Kolik dopisů

pak psal jsem, roztrhal, jež začínaly

otřelou hluchou frasí. Ale potom sám

já to vše naivním a blbým shledal;

já z nestálosti usvědčit se musil.

Též kdysi miloval jsem! Ale v ní

se jistě, jistě nezachvělo nic,

ta struna, již jsem toužil zvířiti

bolestí vášně, touhou hladovou, –

eh, krása bezduchá! A všecky dopisy

jsem ničil uklidněn... Leč chodil jsem

se dívat na nábřeží, kudy šli

vesele, bezstarostně zavěšeni...

A tak jsem chlácholil se: Byla mělká

a obyčejná předce jenom duše!

Ba, vzplanutí teď svého nechápu!

Teď je mi dobře. Nikým neklamán

si budu žíti, hezky opatrně

se pobouření čivů vyhýbat

a lidem v ničem důvěřovat nechci.

A svoji vinu na své okolí

jsem svaloval a odvykat se učil.

Hle, jak si přispíšil, ten hrozný člověk,

po způsobu chasníků venkovských!

Tak jsem si odlehčoval, odhazuje

pozvánku snubní k jiným pozváním...

V dnu deštivém, kdy onen sňatek byl,

slunečno mírné přehánělo se

přes ulici, jež vodou svítila

a po nažloutlých chodnících a sřídlých

akátech, jež tu stály nahrbeně,

a nuda, nuda na předměstí ležela.

A koně fiakrů hrabali v mokrou dlažbu,

před kostelem se v dešti kupili.

Já též jsem projel řadou povozů

a zastavil se před schodištěm chrámu,

Černavé, oprýskané, smutné stavby,

zamlklé v přítmí stromů opadlých.

Jakési tenké hlasy tiše zpívaly

a od mše zvonky zněly... U vytržení

ve vozu přítmí olamoval jsem

ořízku zlatou snubní pozvánky.

Leč nemoha se dočkat, v rozčílení

bál jsem se, spatřit ji, když z kostela

se zavlnily davy k odchodu...

Já na vozku jsem křik’ a poručil

odjeti rychle! Myslím, slzel jsem

dokonce, proč? Vždyť ani tenkráte

mne ráda neměla. Jak cynickým

jsem šklebem odbýval ten celý život

v kout fiakru schoulený tenkráte!

Co na tom záleží! Co žena, žena!

Co hloupá láska a co přátelství?

Snad cit a myšlénky? Co svazky pokrevné?

Co drobné radosti a boje svízelné?

den dnešní ku příkladu? Malým vše,

soukromým obchůdkem, věřte mi, přátelé

a za život to všecko nestojí...