III. Před léty, Smrti, před léty

Před léty, Smrti, před léty

jak bával jsem se Vás pošetile,

švih kosy Vaší rozjetý

že zasvistí mně nad květy,

až budou se v jasu sluniti mile.

Po létech nyní, po létech

i po sutkách kdo pak toho se bojí!

Mé touhy snily v poupětech,

luh temní v mraků přeletech –

mé květy mi v slunném nevadly znoji...

Rosy-li v květném kalichu,

že z obruby jeho slzami teče

a z očí proudy potichu

kdy vyvrou v plachém ostychu,

což, tu se to kosám nejlépe seče – –