III. Přede mnou tu děva stála

Přede mnou tu děva stála

V rouchu bílém jako sníh;

Na prsou jí růže plála

Vstříc vanouc mi čárný dych.

A kdy zřel jsem ji se rdíti

Prostřed prsou děvčeti,

Podoba v té růži býti

Zdála se mi s pečetí.

K té pak sama dívka drahá

Byla sněhobílý list,

V němž pohádku svého blaha

Bude šťastný jinoch číst.

Snad že nejmilejší slova,

Snad že lásky tajemství

Přemilostná dívka chová

V srdce svého hájemství.

O kéž mně by dopřál osud,

Bych tu různou pečeť sňal

A, jež skrývala tam posud –

Slovo lásky sám poznal.