III. Přiletěl, ach, přiletěl sem

Přiletěl, ach, přiletěl sem

ptáček z cizých lesů,

přiletěl sem, neodolal

zpěvnému snad plesu.

Usadil se, rozhostil se

v zpěvném českém háji,

kde se písně věčné lásky

věčně rozléhají.

Nebyl ptáček, a byl soused,

soused od západu,

němý byl sám v zpěvích lásky

v zvučném českém sadu.

Těšil se, že borek náš je

pěkně zelenavý,

těšil se, že v borku žije

zpěv náš dumně hravý.

Líbí se mu zdroj těch zpěvů,

zpěvná země Čechů,

zpěvná v prostřed tichých tužeb,

zpěvná v prostřed vzdechů!

Hoj, ty země, máti věrná

pravé poezie,

krásná je tvá dcera, píseň,

v lůně tvém-li žíje!

Žíje – – žíje? nežíje již!

Jenom tenkrát žila,

když si kvítí z vlastních luhů

v zpěvy věčné vila!

Zpěvy jen, jimž za pravěku

naslouchaly Víly,

zpěvy ty jen, máti má, tvé – –

tvé rodné dcery byly!

Přišel cizí, nasel trní,

kde ta milá dlela,

kde ta milá, dcera tvá se – –

česká píseň chvěla.

Česká píseň trním kráčí,

věčně lká a kvílí:

to že cizí oblíbil ji,

cizák že jí milý – – –