III. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije

Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije

na konci kamenných výsep prý mořská vlaštovice.

Básník tajemných září severních o ní zpívá.

Pozdravuje v ní druha. Básníky také příboj o výspy bije,

a se svých výší klesají na vlny, o čemsi sníce,

co očima bezednýma do dálek tajemných teskně se dívá.

Jsou chvíle, kdy příboj a vlny a výspy pekelně ječí

a pěna vysoko ve vzduch těžký solí stříká.

V těch chvílích, kdy poletujeme pěnou osamělí,

kmit drobných ptačích perutí promlouvá bezslovnou řečí,

a třeba pěnou a šerem rozděleni – aspoň dva –

nezapomeneme tam básník na básníka,

a o všechnu rozkoš, vítězství, i únavu a úzkost a hrdou samotu druh s druhem tam se dělí.