III. První idylka antická.

Čekala jsem dlouho na tě,

brunátný kde kynul mech,

skály v červánkovém zlatě,

tisíc tónů, tisíc ech!

Já dnes přišel jako včera

ochotně a poslušen,

stínů vlečka k zemi šerá

spadla, uškrtivši den.

Slyšíš, co to v listí kvílí?

Ruku kol mých boků nech,

motýlové celí bílí

z vřesu letí v zástupech.

A ty vrby u potoka!

Žhoucí oči jejich kmen,

z každičkého toho oka

žhavých slz proud teče ven.

Houkla sova, zalkal sýček,

ve korunách stromů spěch,

lásky sladkých zanech hříček

a jen poslouchej můj dech!

Poslouchám, jak hudba splývá

tichý vánek, sladký sten,

devět Mus v Tvých ňadrech zpívá,

jsem až k slzám okouzlen.

Nech tak hlavu na mých ňadrech,

cítím tvojích retů žeh,

tak to v staré země kvadrech

hoří v starých plamenech!

Svatá chvíle! Kdy se vrátí?

Všecko padne času v plen,

vždy však budem vzpomínati

na ten lásky naší sen.

Vyšel měsíc, kterak hoří

měděný štít ve jilmech,

a mně v žhoucích slzí moři

tají se tvůj nyvý vzdech.

Jaká noc to, z asfodelů

vzdušné stíny, vločky pěn,

táhnou tiše k tvému čelu –

a já jsem tak utišen!

Co chtít více? Doufat více?

Život vše – kde jeho břeh?

Křičí láska, kouzelnice,

i v mých ňader poupatech!