III. PRVNÍ SETKÁNÍ.

Máj zlatý leskem střel

jej lákal v rodnou ves,

zas rád by v horách zřel,

co půvabů tam snes;

chtěl bystřiny zřít spád,

chtěl vidět kvésti hloh.

Svůj tlumok svázal rád

a skočil jako hoch.

Co byla města tíž,

vše spadlo s beder v ráz,

byl blankyt velká číš!...

ó jak se po ní třás!

Chtěl píti rozkoš z ní,

ples mládí v klíně skal,

za vším, co mládí sní,

on dnes vše touhy vzpjal.

Se srnou o závod,

již splašil jeho krok,

s tisícem ptačích not,

jichž nad ním perlil tok,

přes balvany a klest

on spěl jak před lety,

svět celý plát a kvést

zřel zrakem poety.

Kde sedmikrás pln svah

studánku tajil v stín,

kde hořel šípek v nach

jí patře do hlubin,

zřel náhle – seděla

tam sama – sama květ...

on zřel v ní anděla,

jak vínek v snění plet.

Tak vídal, zrovna tak

ji sněním dětství plát,

kdes v dálce s písní pták

se tratil... musil stát...

že ptáku naslouchá,

on myslil, v pravdě jen

tak Psyche bezrouchá

v Amorův zřela sen.

Co nevěděl – ví teď.

Ta v žití bouř a shon

dát mohla odpověď,

ta byla onen ton,

do svého souzvuku

jejž hledal dlouho tak,

i vzal ji za ruku,

zřel dlouho v její zrak.