III. Půjčka.

S Jimenou se v hovor dal

don Rodrigo de Bivar

o svém smutném osudu,

bez viny že vyhnán byl.

Tak poručil Alfons král

k závistníků radosti,

Kastilie jeden pláč,

že ji nechá sirotou.

Jmění svého větší díl

ve válkách Cid utratil,

na cestu, že neměl dost

na statcích i důchodech.

Pozval k sobě na oběd

židy dva a s nimi jed,

lichotil jim, domlouval,

tisíc zlatých půjčky ždal.

Děl, že zárukou jim dá

stříbra plné kufry dva,

jež si mohou podržet,

a do roku prodat hned,

kdyby neměl zpět vše dát,

úroky též mohou brát.

Dohodli se, Cid byl rád,

kufry dva jim doručil,

jež byl pískem naplnil,

židé za ty truhlice

dali hned dva tisíce.

„Ó ty bído proklatá,

co jen srdce nutí ctná,

jen se zbavit tenat tvých,

tisíc tropit skutků zlých!

Alfonse, můj vladaři,

zrádcům sluch svůj lehko dáš,

věrným mužům statečným

sluch i palác zavíráš.“

„V Burgos zítra odtáhnu,

malý tam si koupím hrad,

blízko hranic, s mužstvem svým

kde bych mohl prodlévat.

Ale hrdá jest má druž,

k obraně již svojí mám,

čtyři valné díly světa

ty jsou příliš úzké nám.

Prápory mé mají vlát

každou světa na stranu,

hlásajíce, že chci přát

uraženým ochranu.

Že chci jmeno zachovat

vlasti své zde napořád,

má se zem, kterou zde získám,

nová Kastilie zvát!“