III. RANNÍ NÁVŠTĚVA.

Kdo tak potmě už jde k nám,

když já oči otvírám?

Dvéře samy vrzly zticha,

někdo do tváře mi dýchá.

Ah, náš Plocku, to jsi ty,

z venku celý rositý!

to se může zle ti vésti,

že máš tlapy na pelesti.

Ale myslí, příteli,

že jsem v teplé posteli,

co ty venku v sněhu, mrazu

chránil jsi nás od úrazu.

Dej jen tu svou hlavu blíž –

mám tě rád, – a ty to víš!

Ano, s tebou o snídaní

rozdělím se za hlídání.