III. ŘÍZKY.

Pausa půlnoční se blíží –

líto je to slečinkám,

ač již spánek kradmo klíží

víčka mnohých gardedam.

Tu když tanečnicím kyne

odpočinek blízký,

v parfumy a vůně jiné

z kuchyně dech nový plyne:

cítiti lze řízky.

Do jídelny náhle cílí

obecenstva dychtění,

tak že v chaos v malé chvíli

lokál ten se promění,

hlasů směs tu náhle divá

plní prostor nízký,

o stoly tu půtka živá,

sklepníky hlas sterý vzývá:

„Přineste mi řízky!“

Ó to doba tvoje pravá,

plesová ty večeře,

zkušený si hned tě dává,

slibům lístku nevěře;

jenom sličné tanečnice,

modní odalisky,

dlouho v lístek kryjí líce,

po večeři pátrajíce

než zašeptnou: „Řízky!“

Ó ty bálů krásný čase,

kdy se mi zas navrátíš?

Budu jísti řízky zase,

plesovým jsa otcem již,

s dcerou povečeřím chutně,

utru svrasklé pysky,

po domově vzdychnu smutně:

„Ah, jak jsou tu přeukrutně

vysmahlé ty řízky!“