III. ROMANTICKÁ LÁSKA.

Na záři to bylo, na usvítě –

S růže květu rosa nepadala,

A po lících slzy ronily se

Mladé dívce, mladé Vasilevně;

Ona ve zámutku, v té žalosti

Z bolných ňader těžce povzdychnula,

K mládenci dobrému promluvila:

Ty s bohem buď, s bohem, druhu milý!

Ty s bohem naděje, můj miláčku!

Už nám na věky se rozejíti;

Otec, matka tebe nemilují,

I rodina nenávidí tebe,

Jinému mne, milý, zasnubují. –

Jak tu dobrý mládec zamyslil se,

Zamysliv se potom odpověděl:

Ty neplač, neplač, duše moje!

Ty družko nelom ruce bílé!

Nám pomyšlení pomysliti,

A nám pevnou radu uraditi.

Daleko odtud v dálném kraji,

Což v dálném kraji mezi horami

Proteká jezero velké velmi,

A na tom na jezeru ostrov stojí,

A zarostlý ostrov v divné kráse.

Osedlám já večer dva koníky,

K jezeru se na nich odpravíme;

Na břehu vyroubím rychlou loďku,

K ostrovu na ní se doplavíme;

Na ostrovu vystavíme město,

A město-li ne, aspoň vesničku,

V té budeme v lásce přebývati

Až do věku, až do smrti naší. –

Jak mu odpovídá slíčné děvče,

Slíčné děvče, mladá Vasilevna:

Ach, kam poděje se má zahrádka,

Kam kvítečky, červené a modré?

Kdež tam otce, kde matičku najdu,

Kde sestřičky, mé milé družičky? –

„Všude najdeš zas, milá, zahrádku,

Kam pohlédneš, modráčky vyrostou,

Kde umyješ líce, růže zkvetou;

Tvůj otec bude měsíc jasný,

A matka tvoje, teplé slunce;

Tobě družičky, všecky hvězdičky,

A já po věky tvůj druh milý.“