III. Rozhodnutí Cidovo.

Kterak málo roků čítá,

přemítal Cid marným sněním,

aby pomstil svého otce

Lozanovým zavražděním.

Přemýšlel na strašnou rotu

soka svého, jenž v hor kruhu

Asturčanů čítal tisíc

v počet svojich věrných druhů.

Viděl u stavů jak říše,

u Fernanda, u Leona

jeho rada nejvíc platí,

jeho rámě nejvíc koná.

Ale vše to málo cení,

když má v mysli úraz prvý,

který moh se přihoditi

Sain Calvose vzácné krví.

Od nebes ždá svoje právo,

od země zas místo k boji,

od otce ždá dovolení,

sílu paže od cti svojí.

Nedbá mladosti své něžné,

neb si zvykne od zrození,

pravý syn by ctného reka,

mřel pro ceny zápolení!

S hora sneste starou dýku

od Mudarry, Castiljanu,

její pán že dávno zemřel,

slávou zříš ji rezem tkánu.

Přemítaje, tímto mečem

hanbu svoji moh’ by mstíti,

dříve než s ním opásal se,

začal k němu hovořiti.

„Pomsti mne, ty čacká dýko,

jakby paž má Mudarrova,

a tou jeho páží bojuj,

jakby jeho hanba znova.

Ovšem vím, ty zastydíš se,

když se uzříš v mojí dlani,

ale ty se nesmíš zardít

a pak zřít mne při couvání.

Silného jak ocel vlastní

máš mne v poli bitvy zříti,

statečný byl pán tvůj první,

druhý nesmí horší býti!

Měl-li by k mé hanbě přece

přemoci tě pošetilec,

chci v svá prsa, meči, v hněvu

vrazit tě až po sám jilec!

Do pole! Čas pomsty vzešel,

hrabě Lozan poznej brzy,

jaké stíhne pokárání

jeho pěst i jazyk drzý!“ –

Odhodlán Cid pevně kráčí,

kráčí v pevném odhodlání.

Smrtí hraběte než pomstěn,

hodina neprchla ani.