III. Rty mé se nikdy neotevrou k lání,

Rty mé se nikdy neotevrou k lání,

znám smysl žití, znám i jeho růže,

i Boha v bolesti a vzpomínání,

vznešený obraz jeho k snům svým druže.

Bez hořkosti i žalu, pohrdání

po moři žití duše kráčet může;

Bůh láska tichá je, jež neporaní –

je žena jinochův sen, Bůh sen muže.

Neb mizí něha ženy, krása její,

tvář ztvrdla, která zářila kdys sličně,

a slova lásky umřela již v hoři.

Polibky její okamžik jen hřejí,

jak příkrov ledový se maska tvoří –

leč láska boží hřeje ustavičně.