III. Růže, růže! v temném stínu

Růže, růže! v temném stínu

tvoje krása rozkvetá,

cizá mateřskému klínu,

netroufá si do světa.

Dosavad ta láska tvoje

dřímá v klidu vnady tvé –

až se zbudí, duško moje,

nedus, nedus touhy své.

Neníť hřích to milování,

spíše lidských ctností zdroj –

a kdo jeho zvukům brání,

marný, zkázný vede boj.

Příroda, ta matka milá,

učila nás milovat;

marná pýcha naučila

nás těm zvukům vzdorovat.

Kdo byl jejím zvukem zňatý,

ten ho lidstvu zvěstoval,

a sám Kristus, mistr svatý,

Magdalénu – miloval.

Chceš se zříci toho blaha,

dítky v klíně kolíbat?

Nechceš zkájeti je, drahá,

a jich očka nelíbat?