III. Sám se svou prací. Daleko jaksi. Vyhnanec na ostrově,

Sám se svou prací. Daleko jaksi. Vyhnanec na ostrově,

jenž zlomil, zdá se, vzdor i v posledním prudkém slově.

Sám se svou prací. Vše marno však. Zasykne zmije

z nějaké řádky tištěné a opatrně se skryje,

zasykne, napoví něco a nikde nedořekne,

to myslí, že vrah jsi, jenž se každého šumotu lekne,

to myslí, že slunce ti zakalí a vezme ti noci,

že před těmi kapkami jedu jsi sám a bez pomoci.

Sám se svou prací. Sám na konec vždycky,

sám, ale s celým všímmírem harmonický

je život můj. A věřím jen vlastního srdce tluku,

jenž vede mne uprostřed zmatku a vřavy a hluku...

Zasykla zmije. Nu, vyskočil jsem, a měřil svou celu

dlouhými kroky. Malátnou ruku přitiskl k čelu

a ptal jsem se, dlouho se ptal, proč tolik záští,

proč tolik černého jedu v přátelském plášti,

proč tolik zmijí?

Jsou přece blesky, pod nimiž i hrdina se svíjí,

jsou rány, které padají a které se vrací,

jsou rytíři, protože jsou princezny a draci,

je boj, by život mohl vzhůru ve spirále

dál a dále...

Však blesky, ty jsou z plavé síly,

rány jsou, by jizvy pro hrdost nám zbyly,

rytíři jdou tváří v tvář potýkat se s drakem,

a boj, to v plném slunci boj malého Davida prakem.

Tak my se rvali,

my rány utržili a rány rozdávali,

však bili se před světem jako se muži bijí.

Proč tedy tolik zmijí?

Sám se svou prací. Zbabělé zmije syčí.

Zdá se ti, rozeběhneš se, že někdo o pomoc křičí.

Však najdeš zmiji, zuby, jed...

Oh, bodejž by vás zabil hned

hrom rozlíceného nebe!