III. Šel Adam s pole, znaven prací trudnou,

Šel Adam s pole, znaven prací trudnou,

kde potem, slzou tvrdou hroudu rosil,

již Bůh jen bodláčím a trním osil,

že Eva vyslechla řeč ďábla svůdnou.

Den bílý zhasl, červánky jen rudnou,

srp luny lehké mráčky s nebe skosil,

kde Tvůrce božský zlaté hvězdy rozsil,

by zřely v lidí dráhu světem bludnou.

Vstříc muži ženy obličej plál bledý;

jí k boku sedl, klid jim duší vane,

když k zářné bráně rajské pjali hledy:

„Ať s čela pot a s očí slza kane,

přec uneseme těžké žití bědy,

neb štěstí vzpomínka nám v srdci plane!“