III. Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,

Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,

samou záři, samé zlato po horách a dolech stele;

sotva za rána že začal, již se krajina ta celá

– jak na zlaté půdě obraz – bájnou krásou rozeskvěla!

Co ten letní den nám dává! co tu šperku, co tu lesku:

brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku,

lesu šat dal safírový, vedlé něho bujné mlází

zlatými si šípy hraje, stříbrnými míči hází.

Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují,

nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují,

ode břehu po dědině modrounký se závoj třese,

přese celý kraj ten šírý, po celé se hoře nese.

A na hoře u temene paprskový šlehá plamen,

zakletým tam nad pokladem snad to hoří „boží kámen“,

nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni

z dumných jeskyň vynešené, drahé šperky svoje sluní.

Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá,

tvář se moje pousmívá, hlava chvilkou zakolíbá;

na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím,

ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím.

Je mi blaze, je mi krásně v letním teple,v slunné záři –

jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři.