III. Sonet o lese.

Ten šumivý les vždy jsem miloval.

Kdys, hoch, jsem prolez’ všecka houští všade

a drozdy, datly, žluvy sledoval,

kde hnízdí as a zda už mají mladé...

A po letech les staffáží se stal

chvil, kdy se ruka kolem šíje klade,

a ret tak líbá, aniž by se ptal,

neb – s vědomím té okradené – krade...

Sny... pohádky... vše bylo kdys a kdes,

dnes zří se na to okem malé víry –

vše zmizelo, jen staffáž zbyla, les,

a člověk vstoupá nyní v chrám ten šírý,

by okřál jen pod kmeny, větvemi

a prohnal svěží vzduch zas plícemi...