III. Stálejší štěstí očekává zemšťany někdy

Stálejší štěstí očekává zemšťany někdy

V stáncích přeblažených, pospolu kamž putujem;

Než k nim stezka trním se hadí ach v ouvalu tomto!

Trpké neštěstí když zde radosti kazí,

Když naše po klidu toužívá již srdce nadarmo:

Lepší někdy život, pak naše útěcha jest.

Tímto i já se nyní potěšit tady nepřestávám,

An strašná spanilé kvítky mi bouře drtí.

O, upokoj se nyní duše má jen strasti ve víru;

Neb tobě krásnější někdy i vykvete máj!