III. Stará píseň Šalomouna

Stará píseň Šalomouna

stále v duši vyznívá mi,

já k ní v hlavě rovnám slova,

moře skládá melodii.

Stará píseň, ale v bouřném

ve proudění jejích tonů

objímal bych zem i nebe

v pantheismu svojí lásky.

Jak bych ulehnout měl s větrem

na to šíré, bouřné moře,

ruce vztáhnout ku obloze

a bít v hvězdné její struny.

Nohou šlápnout na dno moře,

až by trysklo pěnou vzhůru,

vytrysklo a kleslo na zem

deštěm zářných brilliantů.

A v tom dešti brilliantů

pouze my dva bychom stáli,

oko v oku, rety na rtech

a rozkoše pohár v ruce.

V ten rozkoše pohár zlatý

kanuly by věčné hvězdy,

jako tvoje slzy jasné

padají v tvá ňadra bílá.

A já, jako Samson báje,

chyt’ bych sloupy granitové,

na nichž leží zem i nebe

i s prostorem světů moře.

Chytil bych je mocnou paží,

třásl jimi a je zřítil...

Ký hrob větší našim srdcím?

Ký trůn krasší naší lásce?

Stará píseň Šalomouna,

bůh ji zpívá v mojí duši;

moře, jako starý Haendel,

hraje fugu na varhany.