III. Starosti Jimeny.

Ve Burgosu, v komnatě své

na Rodriga čekající

Jimena dlí ve naději

v brzký porod doufající.

Jedné neděle tu z rána

divoká ji bolest jala,

hořké slzy prolévajíc

pero vzala, psaní psala.

Svému když vypsala pánu

tisíc nářků, tisíc sporů,

že by nad tím pohnout mohlo

se i srdce ze mramoru,

opět vzala pero svoje,

opět znovu naříkala,

ctnému králi Fernandovi

tímto způsobem pak psala:

„Vám, můj králi ušlechtilý,

jenž jste dobrý, s nímž zdar stálý,

jenž jste vítěz, dobývatel

moudrý, chrabrý, vytrvalý,

služka Jimena vám píše,

Lozanova dcera, chotě

které dal jste k výsměchu spíš,

nebo žije o samotě.

Z Burgosu vás pozdravuje,

kde svůj život tráví v lkání,

prosíc Boha, v dobrý konec

by sved vaše podnikání.

Vy mi odpustíte, pane,

mluvím-li tu bez ohledu,

neb já, hněv když na vás chovám,

přetvářit se nedovedu.

Na vás musím žalovati,

píšu vám v zlém znechucení,

neb se na vás velmi hněvám

pro své velké utrpení.

V upřímnosti odpovězte

vlastní rukou, pane králi,

aby posli hojné dary

odměnou z mé ruky vzali.

Ký vám zákon boží dává

právo na tak dobu dlouhou,

co vy táboříte v poli,

manžely tak rváti touhou?

Povězte mi, jaký důvod

rozumný zde asi platí,

dobrého, jemného muže

na lva pouště vychovati?

A jej smýkat ve dne, v noci

v smečce svojí předivoce,

volného jej přenechat mi

sotva jedenkráte v roce?

A když jednou přijde volný,

že jest pokrvácen zcela,

od hlavy až k patám dolů

pohled naň, že hrůzu dělá?

Sotva v paže své mne chytí,

v mojich usne okamžitě,

vzdychá v sen a tluče kolem,

mysle, že se brání litě.

Sotva první jitro svítá,

hejtmani a slídičové

žádají, by s nimi zase

navrátil se v boje nové.

V pláči oň vás prosila jsem,

starostí jsem měla mnoho,

otce chtěla jsem i chotě,

nyní nemám pranikoho.

Odcizeného jej vidět,

viděti jej uštvaného,

slzy vhání v oči moje,

soucit vzbouzí v matce jeho.

Pokavad byl snoubencem mým,

ženichem dost slušným býval,

nebo jste jej aspoň třikrát

v čtyrech májích propouštíval.

Kdežto vy jste urval mi jej

a já nemám jiné statky,

pro živého takto pláču,

jakby spal sen smrti sladký,

vězte, abyste dál ctil jej,

Rodrigo jest dokonalý;

on že, sotva vous mu chybí,

králů pět má za vasaly.

Devět měsíců, ó pane,

v dobré naději já žiji,

snadno slzy v zmar mne zříti,

které nyní pro vás liji.

Zástavy nenechte zhynout,

nejlepšího svého mana,

jímž kdy červený kříž věren,

zlíbána též ruka pána.

Místo mladého že muže

baba přichází v mé síně,

líhá se mnou, víc než baba

žena ta, že má je tchýně.

Říká, že prý miluje mne,

dvě však tvrdošijné hlavy

u krbu zle snášejí se,

přátelsky se spolu baví.

Vrzte list můj do plamenů,

nebuď viděn ve paláci,

ať jej křivě nevykládá

všezvěd zlý, pak ráznou prací

bezpráví, to narovnejte:

víte teď, co moje touha,

věřte, kdo tak mrzce jedná,

ten se jistě nebi rouhá.“