III. Svatební dary.

Ribe, slavné Ribe, město šedých věží,

což se usmíváš dnes třpytivé a svěží?

Stavby nebetyčné, jež se věkem chmuří,

praporce si pestré zatkly na cimbuří,

květů řetězy jim halí štíty sivé,

divné výstupky a sošek chmurné davy,

opřádají mnohý smělý arkýř tmavý,

pnou se přes ulice uzoučké a křivé,

věnčí řady štíhlých sloupců nad pavlány,

v zapletení hustém visí s každé brány. –

Podobáš se, Ribe, svatební dnes matce,

starušence, hosty vítající sladce,

hladící své vrásky v usmívání blahém,

tající svých vlasů stříbro v čepci drahém,

ve svatebním čepci, jenž se zlatem svítí,

ubrán v pestré peří, fábory a kvítí.

Však-tě Ribe v skutku po svatebním kvase

blaženo se budí. Jedva věží šerých

tklo se růžným prstem jitro zlatořasé,

vyrojil se příval postav tisícerých

z domů mezi dav, jenž k úsvitům až denním

v ulicích noc probděl šumným veselením.

Jako po lučině bujné větru letem

trávy houšť se vlní s nesčíslným květem,

šalvějí se modrá, kopretinou bělá,

tu zas pryskyřníkem žlutě září celá:

takto dav, jenž hlučně proudí ulicemi,

těkavě se mění barev svity všemi.

S měšťanů a bondů různobarvým krojem

lesklý háv se mísí, kněžské roucho tmavé;

tu tam jeví dívka líce usmívavé

pod růžovým věncem, lehkým pod závojem;

i též drobotinu dítek smavohledou

matky nesou v loktech, za ručky si vedou.

A tou spoustou lidu šumí zvěsti hlasné

o dnech památných, jež Ribe zřelo právě:

Valdemar jak mocný ve královské slávě

vyjel na ústrety nevěstě své jasné,

již pan Strange vezl tužbám jeho vroucím

z dalné země české, slavné, přebohaté,

které září v klíně drahokamem skvoucím

Praha, divukrásné sídlo stověžaté.

Hovoří, jak bylo přehlednouti stěží

zástupy, jež obou ždaly na pobřeží.

Řekou z Ribské brány valily se davy,

potoky k nim spěly tlupy vesničanů,

až pak v šumné moře slévaly se hlavy,

s břehu pnouce zory na západní stranu.

Posléz lodník starý s náhlým bleskem oka

tulení svou čapku hodil do vysoka:

„Jedou, jedou!“ Sterý krk se protahoval

směrem, kamo stařec rámě napřahoval;

ale méně bystré oko ledva zřelo

cosi tam jak mráčku třepetavé bělo.

Vedle jiný mráček lehce ruměnil se;

rostly letem, každý v plachtu proměnil se.

Blíž se nesl hrdě v lodí prostších roji,

zlacen jitřním sluncem, velký koráb dvojí;

jeden labutí měl útvar, plachty bílé,

druhý plachtoví měl nachem uzardělé,

na výběžku strmém mohutného kýle

zdobu nesa pyšnou, ryzí stříbro skvělé –

orlí poprsí to s hlavou povypjatou,

blyštící se v dálku pod korunou zlatou.

S korábem tím vyplul v hojné četě panské

Valdemar vstříc kněžně. Než kdy s lodí její

setkali se v Baltu proti výspě Ranské,

přestoupil k ní vládce. Ze rtů ke rtům znějí

všechny podrobnosti milostného střetu:

Z daleka mu svitla děvic dvorních sborem

jako lilie ve shluku pestrých květů

a též ona prvním rozeznala zorem

ve skupině pánů svého zasnoubence,

an z nich vynikal jak orel nade ptence.

Na loď její vstoupiv, na kolena klesl

před ní, útlou vroucně políbil jí ruku

a zrak roznícený k libé tváři vznesl,

třasně pohybuje rtoma beze zvuku,

blouznivý jak jinoch, láskou opojený,

poprvé kdy klečí u noh krásné ženy.

Jako ku světice tváři, takto vzíral

na schýlené líčko, pod sklopenou řasu,

kde se červánek jí luzný rozestíral

v jemném stínu svislých, hnědovlných vlasů.

Nato vstal a vlídně kázav ruky kynem

panu Strangovi, by za ním následoval,

ve stan uvedl ji, dvorně besedoval

s kněžnou pod nachovým jeho baldachýnem;

Kristina jen sličná a pan Strange byli

svědky nadšení, jímž snoubencovi rtové

vroucími tam slovy volně pozdravili

tu, již obletali dlouho toužní snové.

V Bukovci jich ruce biskup spojil slavně.

A pak pluli dále. Šťastnou plavba byla:

do plachet jim větřík dýchal neunavně,

čistá nebes báň se v moři zrcadlila,

lahodně se skvělo, po něm vlnky drobné

laškovně si hrály v barev změně zdobné.

V čistém zlatém vzduchu nad zářivou tůní

břehové se kolem usmívali slunní

dánských ostrovů. Tu malebného tvaru

skály čněly z bílých příbojových varů;

tu je do chobotů zvali přívětivých,

zářících jak safír s rozptýleným bělem

plachet, mořských ptáků v rámci pozatmělém

ladně nakupených vrchů, hvozdů snivých;

tu zas vábilo je kouzlo tichých krajin,

lučin smaragdových, jarní vláhou zpitých,

stinných vrb a buků, šerých různo hájin,

pestrých stád a chatek olším poukrytých.

Královy však oči, třpytící se v rose

citů rozkošných, jen bližší půvab ssály –

Až se Ribské břehy vynořily v dáli,

až i lidstva mračno na nich zjevilo se.

Mrak ten rozvlnil se jako v burném vání.

Již-tě s břehu jasně na korábu zříti

jednotlivé zjevy. Infule se třpytí

nad vlnivým stříbrem biskupových skrání;

Lykkova tu září postať obrovitá,

brněním kol kolem šupinatým krytá;

s vážným Albertem se druží Limbak jarý,

Globe jeví širé, kypící své tvary,

stranou dlí pan Strange, hlavu k prsům chýle,

jak by mořská nemoc seděla mu v týle.

Ale v lodě středu před nachovým stanem

po králově boku v rouše stříbrotkaném

půvabem svým Dagmar zajala všech zraky.

Vzlétly vymrštěných čapek pestré mraky

širo nad hlavami zvlněného davu

a loď, vinoucí se zvolna do přístavu,

uvítala lidu vřava hromohlasná:

„Zdráv buď král nám! Zdráva královna buď jasná!“

A když vystoupivši na koberec měkký

mostu, pojícího s lodí písek břehu,

plně ukázala davům jemné vděky

postavy a líce, hrdliččí svou něhu,

podobna jsouc zjevu, který nepřichází

z říše pozemské, než ze snů blahých kraje,

kde duch, tělesnosti sproštěn pout a hrází,

v čisté záři křídlem étherovým hraje,

kde bol neznámým, kde nemučí zlo žádné

a jen krása s dobrem zasnoubena vládne:

tu dech na chvíli se ztajil množství všemu

a pak zástup, znova plesně buráceje,

vstříc jí spěchal, rty své přitisknouti chtěje

k řízy její sněžné stříbrnému lemu;

matky povznášely dítka do vysoka,

jasná vláha tryskla z nejednoho oka,

a kol ze rtů znělo: „Ach, což sličná jesti! –

Jaká dobrota jí září z tiché líce! –

Líbezný ten anděl nese Dánsku štěstí! –

Bůh ti žehnej, krásná bílá holubice!“

Na krotkého koně, jemuž hřívy bělo

a sníh plecí tisíc květů ovíjelo,

jako by to zima s jarem zápas vedla,

usadil sám vládce do zlatého sedla

manželku si vzácnou. Sám pak na černouše

vedle skočil – obraz divné mužné krásy

s jasným vlasem, v hojné rozvlněným řásy,

splývajícím bujně po nádherném rouše,

s rusým, hebkým knírem, rozčeřeným jemně,

s tváří hrdolepou, s okem jaroskvoucím,

pohledem jež stále obletuje vroucím

kněžnu, stoudně k oři schylující témě.

Jeli cestou k Ribe. Podkovy jich koní

brodily se v růžích, rozmetaných po ní

rukou dívek sličných; v drahocennou látku,

která dráhu celou nachem postírala,

ořů kopyta se zvolna zabírala.

Uvítáni deštěm květů, sterých šátků

povíváním plesným, za hlaholu zvonů,

za jásotu lidu v pyšné město vjeli,

v každičkém kde okně, každém na balkonu

jako mračna tlupy diváků se tměly,

kde i na střechách, jak vytesané stvůry

chrličů, se tváře ukláněly shůry. – –

O příjezdu kněžny tak, pln její chvály,

vypráví si národ; mluví o slavnostech,

které včera v městě radostném se dály,

o nádheře rouch a nevídaných skvostech,

o pokladu peněz, který v ruce chudé

deštěm stříbrným a zlatým hojně pršel,

o malvazu, který místo vody všude

proudy bílými a červenými sršel...

Za hovorů takých k sídlu královskému

zástupy se valí. Pevný most se klene

tamo k velebnému hradu obrovskému

přes příkopy širé, vodou naplněné,

jížto uklání hrad, jitřním sluncem zlatý,

třaslavé své stíny do šerého klína.

Nad ním okrouhlá věž bílá k nebi vzpíná

střechu špičatou nad okraj zubovatý.

Tam se různobarvé valí vlny lidu.

Jako nejpestřejší koberec tu shora

plné nádvoří se představuje vidu:

Mezi prostším davem pyšné zjevy dvora

jsou tu purpurným a zlatým svitem tkány

jako v polním kvítí skvělé tulipány.

Ze směsi té stráží obrněné roty

trčí dlouhých kopí blýskavými hroty.

Jako motýlové po lučině jarní

těkají sem tamo panošíci švarní,

kadeřaví, v modrém, bílém šatě vlavém.

Tu hle! nese jeden šarlatovou vlečku

za dámou, jíž zbrojnoš cestu klestí davem;

tam hoch krotí chrtů nedočkavou smečku;

onde s okřídleným soudruhem se baví

sokolník; pták v ruce křídloma jej tepe

a hlavičkou kývá, na níž červenavý

chochol pozlacené přilbičky se třepe.

Ba i šaška vidět; zástupem se kmitá

chřestě rolničkami v rouše z pestrých cípů,

pitvorné své žezlo za nezbedných vtipů

v běhu vymršťuje, se smíchem zas chytá.

Náhle zraky všech se obrátily z důli

na pavlán, jenž věž tam obepínal v půli,

obrovský jak prsten na prstě Titana.

Zjevilať se tam ve svěžím svitu rána

krásná dvojice: Po boku chotě krále,

zářícího v plném lesku důstojenství

sličná Dagmar, obraz nejsladšího ženství,

jak se mlha jemná tulí k hrdé skále.

Vstříc jim zahřměl zdola hlučný pozdrav lidu;

král mu vděčil volně v majestátním klidu

ruky pokynem; leč Dagmar prostomile

klonila k nim hlavu v srdečnosti čilé,

úsměv láskyplný jevíc v obličeji

jako paprsek té čisté záře ranné,

který třpytně těkal po koruně její

ze stříbrných květů liliových tkané.

Posléz opustili pavlán; vzhůru věží

po točitých schodech vystoupili spolu.

Na cimbuří skráň jim ovál větřík svěží

a zrak na vše strany ukláněl se dolů.

Jaký obraz Dagmar úchvatný tu zřela!

Nejblíž kolem věže v rouše praporcovém

tíseň střech a vížek malebná se střela

tvoříc sterý dol a hřeben lesklým krovem.

Ve závratné hloubi, v pestrou hmotu slita

hemžila se lidu spousta rozmanitá

po ulicích města, po zámeckém dvoře,

zdrobnělá s té výšky, mravenčí jak chasa,

a těch davů plesná vřava mnohohlasá

zněla sem jak šumot vzdáleného moře.

A kol města širo zříti na vše strany

rovinu jak okruh nesmírného stolu,

po němž pokrov pne se z látek pěkných tkaný:

zelená tu s hnědou vládu mají spolu,

lučiny to hojné, valná vřesoviště;

s nimi rolí vzorky úhledné se snoubí,

hájů třáseň v dáli tu a tam je vroubí

a šperk jasných říček, stříbrně se blyště,

drahým vyšíváním proplétá se na nich;

jako hříčky sem tam střechy chat se krčí,

někde z chomáče jich vížky svatyň trčí

a vše usmívati zdá se v lescích ranních

čirou blažeností. V západním pak lemu

plá cos, drahokamu rovno obrovskému, –

moře to, jež dráp svůj do břehu tam vrývá,

skvoucím okem v širou Jutskou pláň se dívá.

Dokola král ruku šinul s touto řečí:

„Hle, tu širý blankyt dílec omezuje

říše mé, jež nad něj tisíckrát je větší.

Však čím teď, kdy mojí sladká Dagmar sluje,

čím ta říše pro mne? Dotud vzlet můj pouze

k země výsotám se nesl v orlí touze,

miloval jsem bouři, smrtnou hudbu zbrojnou,

po slávě jen práhnul žízní neúkojnou.

Ale teď mi vlají nitrem city nové

jako teplé vánky jarní krásou vonnou,

snové moji v tiché blaženosti tonou

a svět celý ztopen v záři červánkové.

Ó má choti drahá! Odhalím ti na dno

srdce své. To srdce pod pancířem tvrdým

spalo tvrdý sen. V něm bylo temno, chladno.

Lásku ženy smíchem odmítal jsem hrdým.

I když k země blahu z nádherného vínku

nevěst královských jsem vybral bez váhání

tebe, miloněžnou tichou fialinku:

nejen Přemyslova trůnu slavné plání,

než i chvála tvojich půvabů a cností,

obraz tvůj – slib aspoň vzácné líbeznosti –

zajaly mne sice; ale srdce spalo

dosud sen svůj klidný, lásky nepoznalo.

Procitlo však záhy. Jako vánek časem

probudiv se, jedva trávy chvěje klasem,

ale sílí, vzrůstá, až i kmenem klátí:

tak jsem cítil ňadrem z nenadání vláti

touhu tajemnou po bytosti té luzné,

o níž šeptaly mi štětce barvy nuzné.

V barvitý ten stín jsem život, duši vkládal

a kol něho hvězdnou svatozáři spřádal.

Ožila ta malba, z rámce volně sklouzla

a kam koli šel jsem, přede mnou se vzduchem

vznášela jak výtvor milostného kouzla.

Když jsem plnil jarní háje lovu ruchem,

mezi kmeny buků v polosvitu hravém

lehounce se chvěla podoba ta něžná

nad kalíšky květů jako elfů kněžna.

Když mi zněly meče bohatýrů davem,

náhle s hudbou sladkou slétly na přílbice

růží poupátka a bílé holubice:

s tichým úsměvem se mihla středem reků

ona postava jak posel krasší říše,

neznámé mi dosud, světa něhy, vděku.

A když síní šumnou, v hojných skvostů pýše

věnec paní sličných zářil mému zoru,

v kobu svou jsem prchal z těchto vábných sborů,

vzdychaje tam nad tvým obrazem se shýbal,

k srdci vinul jej a barvy mrtvé líbal.

Strange žárlivosť mou budil. Smí tam zříti

tuto sladkou líc, těch očí záři smavou,

na palubě těsné po tvém boku dlíti –

co já v dálce hynu tužbou nedočkavou.

Vždyť má naděj všecka, meta každé snahy

v podobizny tvojí vtělila se tahy.

A když spatřil jsem tě – sen když tělem stal se –

ba, před skutečností krasší rozplýval se – –

O jak šťasten, drahá, k ňadrům vinu tebe!

Zdá se mi, svět celý že mým štěstím jásá,

že mi závidí té slasti samo nebe,

jemuž skřivánek mé blaho písní hlásá.

Co mi nyní sláva, moc a říše celá?

Nech to zajde všecko! Mému štěstí stačí

země píď, krov chudý, na něm píseň ptačí

a v mých loktech Dagmar, hvězdička má skvělá.

Dnes, kdy po noci, jež prchá blahem zpitá,

v rodné zemi mé nás první jitro vítá,

přijmi moje dary, svatebním jak zvykem.

Nechť tvá mysl sama nejlepší si zvolí:

Vzniká-li ti v duši přání jakékoli,

vyslov je a bude vyplněno mžikem.

A čím těžší úkol jeho vyplnění

přinese, tím větším zavážeš mě díkem!“

Královna tu stála v jemném prsou chvění,

víčka sklánějíc před jeho zrakem žhavým

a tvář ostýchavá nachem přelétavým

hned se pýřila, hned liliově bleda

z temna vlasů zřela čarovábnou lunou,

unyle se kloníc třpytnou pod korunou.

Zamyšlení hustý stín jí v čele sedá

a teď oko vroucně k manželu se zvedá:

„„Ó, jak’s dobrotiv! Přec duše moje váhá,

mám-li odhaliti trojí přání vřelé,

jež mi plní hruď. Ty prosby příliš smělé

ret můj v této chvíli projevit se zdráhá.““

„Trojí přání! Zjev je! Práhnu po té zvěsti:

Pro tvůj vděk chci všechno vykonat, vše nésti.

Přísahu mou slyš před širou země tváří:

Při tom blankytu, při moři, jež tam září,

při koruně té, jež blýská na mé skráni,

při lásce, jež plá mi v ňadrech velká, čistá,

přísahám ti, drahá: Každé tvoje přání,

je-li v moci lidské, splním dozajista!“

„„Poslyš tedy, drahý! Když jsem po příchodu

našem do svých komnat kroky obrátila,

kolena mi paní jakás obchvátila,

rouchem, zjevem svědčíc o vznešeném rodu,

na líci však jevíc stopy těžkých pečí;

slzou ke mně zřela s úpěnlivou řečí:

,Že prý štěstí nemá pro neštěstí citu,

říkají; jen sobcům platí tato slova,

v domě lidí dobrých štěstí nemá bytu,

zní-li nářek bídy z domu sousedova.

Když se plný kalich blaha k tobě chýlí,

jasná nevěsto, o vzpomeň si v tu dobu

na stín člověka, jenž v zoufalosti kvílí

v děsné temnici, jak živá kořisť hrobu,

na dnu chladné věže, zbaven denní záře,

rve si šedé vlasy, nehtem ryje tváře,

jak tam hluše sténá, k nebi spíná ruce,

v odpověď jen okov chřestí jeho muce –

Na sestru se jednu rozpomeň v té chvíli,

jíž ten obraz dere hruď, klid žití ruší

a již proto stíhá zášť, že nemá síly

soucit s bídným bratrem, žal svůj ztajit v duši!‘ –

Vězněm bratr tvůj? Kdo jsi? Co vinou jeho?

ptala jsem se. – Lkala nešťastnice dále:

,Zlomené jsme snítky kmene královského!

Brat můj Valdemar je Valdemara krále

strýcem pokrevním. On církvi svaté oddal

život svůj a berla biskupská se skvěla

v ruce jeho. Ale v srdci červ mu hlodal

světské marnosti a zahubil jej zcela:

Ctižádostí puzen, v zaslepené pýše

proti Knutovi kdys, předešlému vládci,

dobýti chtěl mečem podílu té říše,

spolčen s nepřátely otčiny a zrádci –

Hořce pykal za to! Čtrnáctým již letem

v Oringsborgu hyne těsném ve žaláři,

čtrnácte jar nad ním rozvilo se květem –

žádné neproniklo k němu vlídnou září.

Jeho ston tam vnímá temnota jen hluchá,

v nížto budí údy zmořené jen s tíží

strašné hlasy pout, jež ukrutně ho víží,

těla stín jen halí kajicného ducha.

Vím, o vím, že marně úpění mé nezní

ve sluch tvůj: Ach milosť ubohému vězni!

Svojí přímluvou jej vybav z děsné noci,

vrať jej zemi, církvi! Zbytek jeho žití

bude jednou prosbou k nebeskému Otci,

aby na tvé cesty sypal blaha kvítí!‘

Takto lkala, slzy loudila v mé líce.

A teď prosím vroucně: Nech, ať milosť vládne,

sejmi těžká pouta nešťastného strýce!

Slituj se! Dost pykal za své činy zrádné.““

Valdemar líc měnil za té řeči tklivé,

hněv mu blýsknul okem, čelo zryly vrásky,

přeletěly chmury líce starostlivé,

až z nich svitnul opět slunný pohled lásky

a král odpověděl: „Srdce milované!

Není hoden ani krůpěje té rosy,

která z očí rajských v osud jeho kane,

temný zloboh ten, za něhož anděl prosí.

Vzhlédáš s výčitkou? O vím, tvá dobrosť čirá

nezná lidských ďáblů, shovívavě tuší

skrytou dobra hvězdu v nejtemnější duši.

Ó kéž zůstane ti blahá tato víra!

Ó kéž nezjeví ti nikdy satan taký

propasť bezednou, jež v prsou jeho zeje,

kde zla příšerné jen černají se mraky

a svit nebeský kde hasne bez naděje.

Ó, kéž nepoznáš to plémě lidských zmijí,

které zlu se těší, jen svým jedem žijí,

k útokům jen zrádným úskočně se vinou,

s rozkoší též uštknou ruku dobročinnou.

Takovým jest ten, jenž tvoji soustrasť budí,

žel, že ujec můj! To démon v posměch víře

talár posvátný si připjal k mrzké hrudi,

pošklebně se převlek duší za pastýře.

Modlitbou prý bude zbytek jeho žití!

Bojím se, má drahá, věř, že nebe spláče

nad tou modlitbou. Že bude kovem zníti

tam, kde nad krvavým polem havran kráče.

Bože, dej, ať křivdí strýcovi ta slova! –

Však tvé přání stavím nad rozvahy radu:

V Oringsborg se Strange vydá bez odkladu

a tvým jménem sejme pouta biskupova.“

„„Díky tobě vroucí,““ Dagmar vece choti.

„„Věř, že ducha tmy v něm dokonale zhrotí

odpuštění svit. Můj duch se heslem řídí,

že: kdo sije dobré, posléz dobré klidí.

Teď i druhou prosbu, králi, vyslyš mile:

Usmívá se Dánsko mnohým žírným luhem,

avšak na něm rolník pilný zasmušile

starostlivou hlavu věsí za svým pluhem.

Vesele by statné rámě klečí vládlo,

ale krutá daň mu tíží zdatné rádlo.

Ujmi se, ach, ujmi rolníka! On skvělé

budově tvé říše základ pevný stele,

z mozolů svých dlaní národ všechen živí.

Ze zlata těch klasů, které loudí z nivy,

blaha jasný paprsk do všech končin svítá,

z něho věnec uměn zářivý se splítá,

z něho tvého dvoru pýcha prýští celá,

z něho utkána i koruna tvá skvělá.

Za rolníka prosím, rolnického kmene

haluzí jsouc sama: z černé brázdy zkvetla,

z líchy potem rukou pilných ovlažené

pradědovi mému vlády berla světlá.

Za pluh oroduju, požehnaný nebem:

Nejen tělu zemský, ale také duši

rajský pokrm chystá posvěceným chlebem.

Nad meč rytířský mu vyšší pocta sluší:

ten kol zhoubu sije – pluh jen život plodí,

z ran, jež zemi vtíná, štěstí jen se rodí.

Zbav jej těžkých platů! Do všeživné hrudi

země matičky se vnoří svěžím ruchem

a žeň nádhernější z jejích ňader zbudí.

Vroucněji lid k tobě přilne vděčným duchem

a kraj, blahobytu šumě zlatou vlnou,

poplatků těch ztrátu splatí měrou plnou.““

„Tvojím slovem, drahá, k rozhodnutí zraje,

co již dlouho vážil duch můj přemítaje.

Slavně skončena jest velkolepá stavba,

již můj otec začal: Zbujnosť Vendů klesla,

zničeny jich lodě, volna kupců plavba

a moc dánská k nebi obryní se vznesla.

V pochvu skryji meč. Květ míru pouvadlý

rozvine zas Dánskem tiché vnady svoje

a pluh, zbaven platů, jež naň boje kladly,

vyloudí z té půdy nové blaha zdroje. –

Avšak, choti sladká, divných žádáš darů:

jeden k ujce mého, druhý k orby zdaru;

a já štědrostí svou tebe, jenom tebe

rád bych zahrnul – nuž, pamatuj teď sebe!“

„„Pro mne třetí prosba ze dna srdce plyne

a má duše celá s ní se k tobě vine.

Pod tvým žezlem, drahý, v bídě nevýslovné

hynou nešťastného kmene trosky skrovné.

Lid ten cizím tobě; ale mému rodu

pokrevním jest bratrem. S pohnutím zrak vlahý

v žalné jeho tváři stíhá známé tahy,

pozoruje v žití mnohou tklivou shodu,

a když mluva jeho k uchu zaševelí,

srdce zachvěje se v urychleném tluku:

domníváť se slyšet ohlas drahých zvuků,

jež mi nad kolébkou zpěvem sladkým zněly.

Nešťastný lid Vendů! Vypil na dno kalich

bolesti a hanby, strastí neskonalých!

Ukrutnou štván sudbou, věčně krví zbrocen,

věky snášel útrap míru vrchovatou

a teď ve smrtelných mukách, navždy zhrocen,

vítězům se svíjí pod železnou patou.

Jeho vísky v rumech černých pochovány,

cizinec mu béře pastviny a lány,

a Sláv bídný, štván od dědičného prahu,

bez přístřeší bloudí; ve pralesů šeři

o brlohy skalní rve se s divou zvěří –

přec mu vítanější zvěř ta cizích vrahů.

A kde zůstaly mu rodné posud luhy,

utlačen tam vleče rabství okov tuhý,

klesá tíhou platů, vydán bez ochrany

zvůli cizích pánů; očím jeho kalným

nekyne svit spásy s žádné, žádné strany –

hrob jen konec nese útrapám těm palným.

Mrzká potupa se věsí k jeho jménu,

jeho ston má posměch ryčný za ozvěnu –

hyne v žalu němém – vítáť hana pustá

i tu řeč, již tvůrce položil mu v ústa –

A tak nešťastné ty kmeny hynou, hasnou –

Ó buď, choti drahý, buď jim hvězdou spasnou!““

„Za ty prosíš, milá? Toto plémě bídné

blízkým sobě zoveš?“ „„By mně cizím bylo,

hoře jeho k němu srdce mé by vilo –

Za ně lkám! Ó nachyl k němu tváře vlídné!““

„Znáš-li též, jak divě zbojnické to plémě

pustošilo mečem, ohněm naše země?

Jak se lodi jeho dánskou krví rděly,

zdouvaly své plachty matek dánských stenem,

jak od našich břehů zpustlých odjížděly

obtíženy smrtí, pláčem, kletbou, plenem?“

„„Leč kdo naučil je, zemědělce mírné,

v meče proměňovat rýče své a pluhy?

V bojiště kdo měnil nivy jejich žírné? –

Se sousedů pychem věčný zápas tuhý!

Za plenem kde spěli na korábu bystrém,

zdaliž norský viking nebyl jejich mistrem?““

„Ano, válčili jsme s tímto lidem divým,

válčil Dán i Němec; ale kříž jen svatý

s korouhví nám zářil bleskem vítězivým,

jen tou září rajskou duše byly vzňaty.

A ty pro pohany horlíš zatvrzelé,

proti nimž sám kdysi svatý symbol víry

na Pomoří nesl, vojům českým v čele,

zbožný biskup Zdík ?“ „„Jej víry zápal čírý

vedl sem i mnohé; všechny dozajista

nevedla v ty boje láska k církvi čistá.

A zda šířit sluší pravdu smrtným kovem,

kterou štěpil Pán jen mírným lásky slovem?

Zdaliž apoštoly s mečem vyslal v dáli? –

Jazyky jen světlé nad hlavou jim plály.

Od východu kdysi aj! dva bratří svatí

ze Soluně vyšli, láskou k bohu vzňatí,

s písmem pouze v rukou, s blahou na rtech zvěstí –

holoubci dva rajští s míru ratolestí.

Sili zlaté zrní na slovanské roli

a žeň přebohatá vzešla pílí skromnou,

zašuměla blaze nivou přeohromnou

za pravými lásky božské apoštoly.

Místo meče jazyk zvonil dušejemně,

slovo živé k srdcím od srdce tu znělo

a hle! bez boje tam Slávů valné plémě

ochotně své nitro Kristu otevřelo.

A co na severu zmohly četné voje?

Místo blahé zvěsti slyšel pohan tady

hněvu pusté jeky, strašný rachot zbroje,

místo lásky hněv naň zíral odevšady,

místo apoštolských řečí k němu šuměl

hlahol cizích kněží, jemuž nerozuměl.

Šíj tu víry jho pak ovšem zamítala, –

ne jho sladké, ale jařmo krutých strastí;

věky míjely a nikde nesvítala

poznání zář spasná bojů nad propastí.

Zvítězil tu kříž; leč symbol věčna žití

do věčného hrobu národům těm svítí.

Vyslyš prosbu mou! Křivd těchto hlubé moře

lásky zjevem smiř! Těch kmenů zmírni hoře!

Slovanu buď otcem dobrým jako Dánu,

dej mu práva stejná, zbav ho krutých břemen,

chraň ho před útiskem od vítězných plemen,

chraň ho v rodné chatě, na zděděném lánu!

Místo cizích mnichů, kněží řeči jiné,

pastýře tam vlídné vyšli z jeho středu,

aby slovem lásky, drahou řečí dědů

pěstili v něm víry sémě blahočinné.

Zaklínám tě v slzách! Vyslyš prosbu vroucí!

Jinak promění se trůn tvůj zlatý pro mne

v místo temných stesků, v muky prestol žhoucí!

Slyšeti tu budu vzdechy srdcelomné

soukmenovců mroucích, jejich kletby, stony –

A ta koruna – – jak těžka mojí skráni! –

visí na ní trpkých slzí miliony,

tíhou vyčitek mi čelo k zemi sklání...

Však ty splníš jistě, zač tě ret můj prosí,

ztišíš bol, jenž slzou zraky moje rosí;

oko tvé jak hvězda spásy milostivě

shlédne k utlačeným na pobaltské nivě!““

„Vstaň, ó Dagmaro! Vstaň! Není u mých nohou,

cherube, tvé místo! Zjasni zrak svůj libý!

Mníš-li, že král dánský neplní své sliby?

Že ti rty mé čehos odepříti mohou?

Vstaň již! Vyplním i prosbu tvojí třetí.

Zdvihni korunu, již sejmula si s čela:

nebudou již na ní slzy Vendů lpěti –

Sblížila je srdci na vždy slza vřelá,

která s této líce přespanilé slétla

v jejich temný los jak spásy hvězda světlá!

Z rosy té, již líbám z jemné tvojí řasy,

– přísahám ti – lepší vykvitnou jim časy!“