III. Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil

Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil

jak nyní, co smím tebe milovati!

Vzpomínka málo, ale sny jsou všecko:

Toť život stlumený, jak za oponou,

kam nevnikne zrak všední zvědavosti.

A proto vítám sen, za jeho branou,

stín její na mdlá víčka jak se skloní,

ty sedíš hned a na prahu mne vítáš

s tím vlídným, sladkým, roztouženým okem

mně ruku dáš, tu bělostnou a měkkou,

a vedeš dál mne po svém boku, v říše,

kde sami jsme, kde pouze naše srdce

a naše vzdechy, naše touhy mluví.

Ty valné říše snů teď procházíme,

jak vodní spoustou chodí mlčenlivé

a bledé svity luny, které duhy

na kapraď tkají a na hlavy medus,

na perleťové kraje spících škeblí,

na tíseň korálů a vodních liljí...

A stejné divy nám se dějí v duších

pod svitem tvojí blízké přítomnosti,

vše plá a svítí ve stlumeném světle,

jak flora podmořská, vše duhovité

a vzdušné vážně hledí na nás vůkol,

ba svaté skoro, nebo sen je svatý.

Myšlenka všední nepotřísní duši,

jež, bílý leknín, patří k nebi vzhůru,

v svém srdci tebe, zářnou, zlatou krůpěj.

Ó, budiž v mojich snech sny požehnána,

za jejichž branou, sotva cloní víčka,

ty sedíš čekajíc můj příchod jistý.

Ó čekej! Přijdu zítra, dnes a vždycky!