III. Těch zástup, kdo tiše žili,

Těch zástup, kdo tiše žili,

svou živíce prací

i dobré i podlé, kdož neublížili,

jen milovali, – se vrací...

Ne. Všichni se nevrátí,

odešlí z domu.

Syn, tatíček dobrý se nevrátí

tomu i tomu.

Ale ti, kteří se vrátí,

zřeli.

Ale ti, kteří se vrátí,

nezapomněli,

nezapomněli. – Poslední sten

slyší v daleku spících,

nezapomněli matek i žen

očí žalujících,

nezapomenou, vznešená krev.

Sevřeným retem,

v srdci hanbu, hoře i hněv,

přisáhli dětem,

zde stanou, naděje vaše i štít,

jak za bouře stojí duby,

a rukou-li, rukou již nebudou mít,

budou vás bránit zuby.