III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,

Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,

a studuju vlastní své rysy:

ach vidím, že v skutku jsem ještě živ –

já zapomněl umřít kdysi.

Však vypadám! Na sklo ať nadychám

a jak chci je hedvábem stírám –

pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,

a v zkalené oko jen zírám.

Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,

to po jara, po léta zpátky,

kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém

tak vyšel již z módy i látky.

Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,

jak moly bych kolem byl zplašil,

a kdybych se potkal – já vyhnu se,

jen abych se nepoprášil.