III. Telegrafní tyče letí

Telegrafní tyče letí

na zad v divém úprku,

v ústech dýmá doutník třetí,

jak bych jel na postrku.

Známé panorama zase

okny šlehá do očí,

přejíždíme v krátkém čase

řeky, lesy, úbočí...

Až se setmí, půjdu opět

v Praze korsem loudavě,

po večeři mohu dopět,

co mi hrálo ve hlavě...

Ach ten osud! Chyt’ mou duši

jako pavouk do tenat,

dokud jí on nevysuší,

duše smí se třepetat...