III. To říkám si vždy denně tisíckráte...

To říkám si vždy denně tisíckráte...

a platno málo, když se duši stýská

po objetí, jež vřele, vroucně stiská,

po očích, zkad se řine světlo zlaté;

po ňadrech, kde spí blaho svrchovaté,

po ruce, která v dáli tak, ač blízká,

po šíji, která perletí se blýská,

po nožce, která myšlenky mé mate.

Po hlavě, již bych rád zulíbal celou,

po ústech, jejichž vonnou něhu cítím,

po vláskách nad čelem i kolem oušek,

po těle, světlé louce, kde bych včelou

chtěl těkat mezi nevadnoucím kvítím

a z každého pít opojení doušek!