III. To srdce prokláli, a ono ještě bije,

To srdce prokláli, a ono ještě bije,

neb útočiště lásky věčně v lásce žije.

Mé srdce sobecké, mdlé žárlivosti hříšti,

zkad tobě pokyne, zkad tobě život příští?

Proklané srdce to se velitelsky táže,

a ke všem otázkám, jež mučívaly – slyš!

je dobrá odpověď. – A tobě neukáže

nikdo tu cestu, po níž zatoužíš.

A tolik miluje to srdce proklané,

že svojí láskou spíš než ranou umírá.

– A můj až projde čas, ni slza neskane? –

Svůj život chtěls mít hrou.–Teď skončena je hra. –

Chtěl bych tě zavrci, mé srdce, ale vím,

že buďto bez tebe je žít, či s vrakem tím.

Ó srdce přešťastné, jež mrtvo, ještě cítí

nad bolest rány své palčivé štěstí: býti!