III. To ticho velebné!

To ticho velebné! jak roste moje víra,

zalita dojmem okamžiku dnes,

stříbrný oblak když se rozprostírá

dým thuribula, jenž se náhle vznes’;

v hloub tajemství mé oko lačně zírá.

Korunky andělů se skvějí svíce,

šat jejich řízy z bílých voskovic,

žhnou z dutých očí svatých zřítelnice,

pohnutí stoupá v neživou jich líc –

a ticho velebné vždy roste více.

A z nekonečna září slunce žhavá,

pět sluncí krvavých jde blíž a blíž,

chrám Tajemného naplňuje sláva

jak příval potopy až v klenby výš;

dřív, nežli přišel, srdce už se vzdává.

Ach, vzdává se a leká se a děsí,

svou vinou zdrceno až v země prach,

neb ztratilo šat svatební svůj kdesi,

a přece překročilo síně práh;

zda milosrdí Svého vzpomene si?!

Až zjeví se tu divem Svého slova,

až vzhoří jako liliový květ,

až vůně rozleje se balsámová,

až z Jeho zotevíraných ran pět

dštít bude na srdce krev purpurová.

Jak zkvetou a jak zplanou do ohniva

a v zahrady se rajské protáhnou...

Co učiní však láska Jeho tklivá

s mým srdcem, kde již všechny květy schnou,

zda pohne jej má láska litostivá?!