III. To vím juž jistě, že jsou duše naše

To vím juž jistě, že jsou duše naše

jak jedné matky dítky spřízněny,

vždyť jinak od obou by takto plaše

ten pozdrav první nebyl činěný.

Tak plachý pohled jako větřík ranní,

jenž jemným dechem růži rozdýchá,

tak plachý pohled, a přec v duši raní,

že truchlí tato, až ho nazpět dá.

Však tu se zapomene, když ho dává,

a dlouhý vrací místo plachého,

a potom opět splátku oplakává,

až pohledu zas dojde nového.