III Toť večer, jehož jsme tak čekali!

Toť večer, jehož jsme tak čekali!

Modř safírová unavena zmírá

v ohnivých kleštích, jimiž západ svírá

den zkomírající a nestálý.

Toť chvíle, jíž jsme tolik hledali!

Radosti letmé skromná prška čirá,

cit chvějný, z vlhnoucích jenž očí zírá,

hlas srdce jasný, klamu neznalý!

To vše nás vítá ku prostému stolu,

jenž srdce lačná něhou pohostí.

Pít budem’ z lesní studánky dnes spolu.

To vše den sváteční nám rozežíhá

nad pochyb, běd a shonu úzkostí.

V té chvíli ruky stisk nás k Věčnu zdvihá.