III. TOUHA.

Pod šedivým sněhem

na vysoké skále

outlý květ se kryje,

k zemi opuštěné

něžnou hlavu kloní,

že je o samotě

bez milého druha.

Zrodilo se slunce nad horami,

do hradu se směle zadívalo,

políbilo jasné svoje sestry,

smutné líce děvy roztoužené.

Chystalo si slunce v horách lůžko,

jako mha se sklání k zemi spánek,

pokoj seje na trpící duše:

a i hvězdy už se rozsypaly,

strážné oči země bezstarostné,

pozdravily opuštěnou děvu,

rozehřály něžnou v srdci touhu.

Jako víla svaté noci šetří,

v stínu jejím se srdcem svým mluví,

duše rozlétla se v nekonečno,

plaše těká za myšlénkou svojí;

za horami hledá svoji lásku,

věčnosť vidí v okamžiku každém,

a v tom bolu přece žije ráda.

Zmizel jinoch, vzal jí srdce sebou,

nechal jí tu jen své oko žhavé,

mužnou hlavu se zlatými vlasy

a poslední píseň o své lásce.

Když ty doby žalu, slasti minou,

krásnější je vidí upomínka,

a kdy láska srdci uletěla,

milejší je drahá bytosť její.

A to modré oko čarovnější,

které touha z dáli uviděla,

a ta ústa vábivější zlata,

kterých nelíbala ještě dívka,

a to srdce její cituplno,

které nesmí mluvit o své lásce! –

Což tu ústa slovům oněmělá

v hloubí srdce hledají si píseň,

aby steré tísni ulevila,

hvězdicím na lásku žalovala,

roznesla ty žaly po nebesích!

Ale ach! té písně milované,

jež by pěla o těch svatých touhách,

o radosti, o bolesti tajné, –

písně posvěcené nikde není.

Celé srdce tak je píseň jedna,

která pojí celou duši v jedno –

dívčí srdce hluboká je voda!

Každé slunce vidí smutnou děvu,

každá hvězda v zármutku se koupá,

a ten stařec, co ji střeže otci,

v oku jejím nyní zakaleném

hledá touhu po svém milém synu,

útěchu pro srdce starostlivé.

„Paní moje truchlí

pro ty reky chrabré,

kteří táhli bojem

hájit vlasti slávu!?

Nesluší to slunci,

když se v mraky kryje,

nesluší to růži,

když se žalem rmoutí,

nesluší to panně

jasné jako slunce,

když je žalostiva!“

„Pro vlasť umřít také dívka umí,

nepláče pro chrabré bojovníky,

ti v té vlasti, které bojovali,

jestli padnou, také věčně žijí;

tehdáž jen se bez útěchy rmoutí,

miluje-li a milovat nesmí.“

„Ach to srdce lidské jako ptáče,

sotva vzroste, tu již zaletělo

vzduchem do nebeska; k nebi výše

na perutích lásky směle touží,

a přec často křídla nerozvitá

v nerozumu nebe pokoušela!

Přijde bouře, ptáče nezkušené

zmítá v proudu dříve nepoznaném,

zanese je do propasti chladné, –

hrob mu vykopala smělosť jeho:

zhyne srdce v prvním slastném boji.

Odpusť, paní, smělé slovo moje,

zkušený je mluvil k tobě stařec,

a mé stáří tak je hovořivé!“

„Srdce tvé ti v ňadrech odumřelo,

moje žije v květu nejkrásnějším;

v srdci Bůh je, láska jeho oko,

a já pevně v lásky věčnosť věřím,

ty jsi nevěřil, protož ti shasla.

Nemluv tak o svatých těchto citech,

kterés někdy dávno také ctíval,

děckem buď a toužit budeš se mnou:

já jsem nikomu nežalovala,

jenom nebi tam a tobě, starče,

jako kvítko, co se opuštěné,

do ochrany stromu věrně tulí,

a ty srdci mému nerozumíš!

Černá noc je žalu mého sestra.

Jinak mluvila by ústa jeho,

jiný oheň plál by jeho srdcem,

kdyby věděl – ale on to neví –

a přec tvou je krví –“ „kdo?“ „Tvůj syn to!“

„Nebe, slyš to – ne – to není pravda,

to je sen, či stáří sluch mi mate!

Měsíc nedohoní slunce nikdy,

a ty hvězdy, ty mu jenom slouží.

Rod tvůj, otec, sláva tvého jmena,

a my chudobni jsme, opuštěni,

mezi námi velká, černá propasť,

my ubozí oba zahyneme! –

Paní moje, ty mým srdcem hraješ,

hřešíš s city nebohého otce,

jehož syn je pro tebe nešťastný.

Slovo tvoje krvavou tu ránu,

kterou láska syna otevřela,

v srdci chorém dál a dále šíří:

slabí obětí jsou pánů mocných!“

„Mluvíš, starče, jak jsi tehda mluvil

za večera v hněvu rozhorleném,

já ta slova trpká poslouchala.

Teď jsem svěřila ti půl té tíže,

která dávno vlnila se v prsou

zatajena, něma synu tvému,

abys ty mi ji pomáhal nésti, –

a ty nechceš jí, ty mi ji vracíš,

nechceš poznat lásky touhu vřelou.

Co mi zlato, když jsem opuštěna,

co mi všecka sláva rodu mého,

dívka jsem – a neštěstí mi věnem,

když mi nikdo nemá rozuměti!

Kdo jest pánem srdce? Láska jeho,

a tu člověk s nebe si vypůjčil,

aby hledala si v oku žhavém,

v srdci jiném družky – bez rozdílu.

A ten cit, jímž bohu se rovnáme,

který v dětinné své nevinnosti

v lidech vidí bytosti andělské,

který pojí vesmír neobsáhlý

jedním svazkem, jedním hlasem v jedno –

zdaž je zločinem? zda láska hříchem?

Proč mi srdce útlé? a proč tehda,

když radosti dětské vymizely,

duše do světa se rozletěla,

a ta touha jenom v oku jeho

našla opět ztracené to srdce?

Ach to srdce musí lásku míti,

jinak vyschne jako pramen v písku,

zemře bídně – láska jeho duší.

Po srdci jen poznává se láska,

srdcem pak jsou všickni sobě rovni,

které jedno nebe pozdravuje;

či Libuše z knížecího stolu

nevolila Přemysla oráče?

a tvůj syn ať zhyne, ať se vrátí,

věčně žít mi bude ve paměti,

jeho láska zvelebí mu jmeno!“ –

Sníh nad květem opuštěným taje,

stařec pro ni horkou slzu roní,

stařec slabý klesá na kolena:

„Odpusť, paní moje, slovům smělým,

bázeň byla to o syna mého,

co je promluvila, ne však srdce.

Nevímť já; však bůh to bude soudit!

Srdce Tvoje, perla mezi zlatem,

zlaté květy zákonů posvátných

otců slavných, to jsou tvoje city:

vidím zas ty krásné mravy jejich

„stejnou lásku všem“ po vlastech zkvítat,

a kde bez ohledu bratr k bratru,

srdce k srdci upřímné se vine,

tam jsou nepřátelům hradby silné,

tam je sláva láskou narozena!“

Pozdní večer roznesl ta slova

daleko za hory

do světa šírého –

černá noc se halí v tichý sen.