III. TRPKÉ SLOKY.

Ó Velký! Vlnami soucitu zkalenými,

zavilým úsměchem neštěstí těžko smýt!

Vždy v prsa nelítostnou ranou uhodí mi

neštěstím bavící se, smějící se lid.

I sahám do koše, v němž vzpomínek mám listy,

a teplým citem jat čtu, jak jsem zrodil se,

a jak jsem v hocha vzrost, tak dobrý a tak čistý.

Za velkých děcek typ jsem přímo hodil se.

Pak matka zemřela, mne bolest v náruč strhla

a byl jsem příliš sláb a chor, bych netrpěl.

Má duše útěchou žen krásných nepovrhla,

jsa klamán, klamal jsem, ach více, bohužel.

Byl dobrým při tom jsem – leč ve lži již tak rostem –

pláč dusíval jsem svůj bělostných na ňadrech,

veselých ve krčmách vždy vtipným byl jsem hostem,

však jasném po zpěvu vždy hruď mi zvedl vzdech.

Ó noci zoufalé! Často se koše květů

úderem nervosní mé ruky převrhly.

Tak platil smutek můj, co povinen byl světu,

až struny napjaté se rázem přetrhly.

Teď ve svém hábitu a se svou bledou lící

o dobách přemítám, jež žil jsem za tou zdí,

a sním tak o chvíli, kdy povoz chvátající

v neznámo s tělem mým najednou zabrzdí.

Pak sejmi s vozu mne, jak v život Jsi mne vložil,

však díků nečekej. Já příliš mučil se.

I toho jsem se k radosti své dožil,

že psychiater na mně učil se.