III. Tvé duše milá holubice bílá

Tvé duše milá holubice bílá

ze zřídel krásy pouze lásku pila,

ať s usmíváním, ať jsi v bolu lkala,

díl nejlepší vždy ze všeho jsi vzala.

Když vidělas, jak brzy spadnou růže,

jež mladost štěstí, život dáti může,

když illusím jsi v prázdné oči hlédla,

tu pod strom krásy v samý stín jsi sedla.

Bláh, já ti květy s něho střásat mohu...

Ať prší tedy na tvou skráň i nohu!

By měkce šlo se ti ve vůni samé

a v štěstí vnitřním, které neoklame.

Bych moh, jak zřím tě se skloněnou šíjí,

na sestru Marty myslit, na Marii,

tu, jejíž duše, holubice bílá,

díl nejlepší ze všeho vyvolila.