III. Ty šedá skálo nad vodou,

Ty šedá skálo nad vodou,

co mne to vábí k tobě!

Mně jest, jak by zas dýchalo,

co dávno mněli v hrobě.

Měsíc se rozlil po vodě

a vlna žblunkla steskem,

tam kráčí paní bělostná,

oděna krásou, leskem.

Na čele poklid velebný

a v prsou oheň živý,

a koho prstem dotkne se,

ten velké stvoří divy.

Ten v říši duchů domovem,

pronikne příští časy,

on slovo tělem učiní

a drahý národ spasí.

Tak mnohý věk ji zneuznal,

tak mnohý se jí rouhá,

ach, kýž byste to věděli:

toť lidu mého touha!

Tu slyším z blízka jasný zpěv,

mrtví se řadí k živým –

ó, paní svatá, dotkni se

již prstem dobrotivým!