III. U STUDÁNKY.

U studánky v stínu skály

mladé Valašky dvě stály.

Mladé děvy, růžné líce,

krásné jak dvě borovice.

A již k studánce se kloní –

ze rtův jejich píseň zvoní.

Studánečko malá,

kde jsi se tu vzala,

bludná noční chmura

tebe vyplakala?

Zajisté u srdce

bolelo ji cosi,

že ronila z očí

tolik zlaté rosy.

Snad ztratila dítě,

snad ztratila muže –

či vykouzliť chtěla

ze skal vonné růže?

Ach na skalách našich

růže neporostou,

mateří jen douškou

zakvítají prostou.

Tady jenom rostou

břízy, jedle, buky

a to srdce naše

plno slasti, muky.

Tady jenom roste

mech a hořec rudý

a s valašskou písní

valašský lid chudý.

Studánečko malá,

kde jsi se tu vzala,

slasť-li tě, či bolesť

z očí vyplakala?

A již jedna pije

a nabírá dlaní –

pak i družka její

k studánce se sklání;

sklánějí se obě

v jedné a též době,

srazily se čelem,

trhly zpátky tělem,

zasmály se obě:

Směj se, Haničko,

zlaté srdíčko,

jako malina,

jako sluníčko!

Směj se pořád jen

májový jak den,

jako ovčáček,

když vyhání ven.

Máš-li milého,

směj se na něho,

házej jiskry naň

z oka černého.

Házej růžičky

z jasné tvářičky,

ať můžeme plésť

k svatbě voničky. –

Směj se, Haničko,

zlaté srdíčko,

jako malina,

jako sluníčko!

Má zlatá Verunko,

pohledni na slunko,

milému ve zraku

hoří jak v oblaku.

Pohledni ku hrázi,

tvůj milý přichází

v červeném brunclíku,

na rtech sto slavíků.

Přichází blíž a blíž –

Jak spěchá, nevidíš?

Bude tu za krátko,

zlíbá tě přesladko!

Na tu píseň, na ta slova

už tu postať horalova.

Statná, vysoká jak jedle,

co tu stojí vedle.

A tvář veselá a zdravá

jako v máji tráva.

Oko hnědé jiskry hází

jako potok v mlází.

Ret se jarním kvítím směje

a už výská, pěje:

Já té studánce

závidím dneska,

že se z ní napila

panenka hezká.

Že z ní pily dnes

růžová ústa,

ústa dvou sličných děv –

závisť má vzrůstá.

Dvé par očiček

se v ní dnes shlídlo –

přešťastná. studánka,

přešťastné zřídlo!

Byl jsi na malinách jistě,

že máš ústa tolik sladká?!

Spáváš na růžovém listě,

krmíš cukrem holoubátka?

Vrkáš jako ony,

jak dech růží vonný

poslouchá se tvoje řeč!

Máte jazyk jako meč

na mne nabroušený dneska –

skryta v trní poupátka dvě hezká

zdáte se mi býti.

Toho, komu zavoněla,

mohou poraniti.

Ať si teče krev má vřelá –

vaše ústka uzardělá

chci přec políbiti.

Nic nesvedeš s námi!

Popalte mne třeba kopřivami,

ale potom sypte kvítí!

V růžový sad

vplížil se had

a hoch ku děvčeti,

bral ho do objetí

a šeptal, jak ho má tuze rád!

Ach tuze rád!

Zulíbal pak

ústa i zrak,

rozplétl jí vlásky,

vypil pohár lásky,

a zmizel jak v lese zlatý pták.

Ach, zlatý pták!

Otrávil had

růžový sad,

svadla láska mladá,

srdce mře a strádá,

leč nezapomene nikdy snad.

Ach, nikdy snad!

Dívky za ruce se vzaly

a včelkami odlétaly.

Se smíchem se poohlédly

a zmizely ve stínu jedlí.

Popěvek však brzy nový

z úst jich letěl k horalovi:

Synečku, přijdi k nám,

až vyjde měsíček,

já tobě natrhám

koš sladkých jablíček.

Z růží a marjánku

kytku ti uvinu –

k srdci tě přivinu –

blahem se rozplynu! –

Na to Valach zahlaholí,

až to slyšeť po vůkolí:

Vyrostla mi růže bílá,

nebudu ji trhati,

do srdce mi trny vryla,

že jsem musel plakati,

pak se srdce vyhojilo,

veselo je, jako bylo!

Vytryskla mi studanečka,

nebudu z ní vody pít,

jed mi kápla do srdečka,

otrávila všechen cit –

srdce se však vyhojilo

a je zdrávo, jako bylo!

Dnes jsem spatřil růži jinou

a stříbrný sladší zdroj,

a mé síly zase hynou,

v ňadrech cítím nepokoj –

srdce, jež se vyhojilo:

nemocno je, jako bylo!

A teď z blízkého zas lesa

dívčí hrdlo písní plesá:

Jen se mi, mé potěšení,

neusouži –

musila bych na hrob chystať

věnec z růží,

musila bych v kytku svíjeť

rozmarinu,

musila bych na rakev ti

házeť hlínu.

Ach! bez tebe nemohla bych

déle žíti:

na dvě truhly musilo by

růží býti,

dvakrát tolik rozmariny

na kytice,

dvakrát vzdechů víc i slzí

dvakrát více.

Do hrobu pak dali by nás

jediného –

ach! co by tu bylo pláče

žalostného,

zvony, ty by hlaholily

smutná hrana,

že mládenec umřel touhou,

žalem panna! –

Sotva ústa dívek ztichla,

horalova duše vzdychla:

Sotva v neděli se

octnu za dědinou,

ty zelené hory

odevšad mi kynou.

Nevím kudy jíti –

každá je mi milá,

jak by se mi byla

v srdci narodila.

Každá je mi milá

jako vlastní matka,

na každé se skrývá

studánečka sladká.

Každá loubí spřádá

z jedloví a smrků,

písně se tam lejí

ze sta ptačích krků.

A bystřiny hučí

jako vlnobití –

na každé se srdce

jako doma cítí.

Ale na jednu z nich

chodím nejraději,

třeba proudy deště

s oblaků se lejí.

Tam jsou ona šťastná

i nešťastná místa,

kde poprve tryskla

moje láska čistá.

Tam jsou místa touhy,

mojich útrap zřídla,

tam si moje srdce

popálilo křídla.

Dřív létalo volně

po horách a dolech

a teď hyne láskou

a teď hyne v bolech!

Naslouchá teď, jiskry v oku,

slyší ale známou sloku:

Jen se mi, mé potěšení,

neusouži:

musila bych na hrob chystať

věnec z růží,

musila bych v kytky svíjeť

rozmarinu,

musila bych na rakev ti

házeť hlínu!

Pověz mi, děvčátko,

kdy mi vyznáš lásku?

Až slunečko bude

vodiť hvězdy rudé

v noci na procházku!

Pověz mi, děvčátko,

kdy mám jizbu strojiť?

Můžeš počíť hnedle –:

sřízni všechny jedle,

hleď je lýkem spojit

a jdi jizbu strojit!

Pověz mi, hrdličko,

kdy mám přijeť pro tě?

Až ovečky naše

půjdou na salaše

pást se v zimní psotě! –

Řekni mi, děvčátko,

kdy ti řeknu ženo?

Stoleté až tetky

budou skákať s dědky

v tanci přes vřeteno! –

Chvíli ticho. V tom již zase

Valach dále vyptává se:

„Řekni mi, děvčátko,

proč mne nenávidíš?“

Mám tě tuze ráda:

jako štíra, hada,

že děvčátka šidíš!

Pověz mi, děvčátko,

kdo ti nalhal na mne?

Hvězdy vyzradily –

ony svědky byly

tvojí lásky klamné!

Hvězdám, holubičko,

jak jen můžeš věřiť?

Však jsem nevěřila –

v jedlí jsem se skryla,

počalo se šeřiť.

Musila jsem věřiť!

Řekni, duše moje,

co tě k tomu vedlo?

Starosť jen o tebe –

strachem o tvé nebe

líce moje bledlo,

to mne k tomu vedlo!

Řekni, moje zlato,

s jakous odcházela?

Srdce prudce bilo,

oko slzy lilo,

já se potácela –

tak jsem odcházela!

Pověz, duše drahá,

a co cítíš nyní?

Hořkosť jenom, hochu,

lásky ani trochu,

bol mi čelo stíní! –

A než hovor dále snuli,

na chvilénku umlknuli –

Pak zas ze rtův Valachovi

řečí proud se řinul v nový.

„Řekni mi, děvčátko,

co teď bych měl činiť?“

K starodávné lásce

co nejspíše vrať se,

sic mne bude vinit –

to bys teď měl činiť!

A víš ty, hrdličko,

jestli nepochybím?

Ne! Tak jednať svato –

ku svatbě ti za to

družičkou jíť slíbím!

A víš ty, děvčátko,

budu-li s ní šťastný?

Budeš, musíš býti –

Slična je jak kvítí

a svět je tak krásný –

Budeš jistě šťastný!

Řekni však, růžičko,

jak obnoviť známosť?

Totě tuze snadné –

z luk své děvče vnadné

doprovoď dnes na most.

A pověz, děvčátko,

co as řekne ona?

Zardí se a lekne,

pak tě slůvkem sekne

ta růžička vonná.

A pověz, děvčátko,

odpustí mi všecko?

Dostane-li tebe,

budeš její nebe,

budeš její všecko,

zaplesá jak děcko!

Nuž s Bohem, děvčátko,

pojď, podej mi ruku!

Pán Bůh ti dej štěstí!

Slyš, žežulka věstí

z lesa: kuku, kuku,

kuku, kuku, kuku!

Na těch horách roste

jedlí k nesečtení –

plno je tu vždycky

šumu, šelestění.

Každá ta jedlička

jak zelená vlna

ševelu a šumu,

sladké vůně plna.

A všecky jedličky

jak zelené moře,

které prostírá se

od hory až k hoře.

A ty hory naše

ještě větší vlny,

šumotu a vůně

a ševelu plny.

A v těch velkých vlnách,

v tom zeleném moři,

malé chaloupečky

loďkami se noří.

Některá už tone,

už je vlnou skryta,

jenom okénečko

ze zeleně kmitá.

A v tom okénečku

smavé, svěží líčko –

Pán Bůh tebe pozdrav,

moje holubičko!

Pojď! já tebe spasím,

na Radhošť tě vznesu

z té šumivé vlny

zeleného lesu.

Tam se budem dívať

na zelené moře,

jak se rozprostírá

od hory až k hoře.

Jak v těch šumných vlnách

celičký kraj tone,

jenom já a ty ne,

poupátko mé vonné! –

Roste horám z ňader

tisíc vonných jedlí

a jen na některé

ptáci hnízdo spředli.

Každičkou z těch jedlí

lásce nezasvětí –

některé jen svěří

svoje malé děti.

V některé jen stelou

své rodině ptačí –

celý den pak po ní

zpívají a skáčí.

Kdyby všecky jedle

v ňadrech hnízda kryly,

jako varhany by

hory hlaholily.

Celá krajina by

rozkoší se chvěla –

lidé by k nám spěli

jako do kostela.

Pak by lidé všichni

opouštěli chaty

a chtěli obývať

valašský kraj zlatý.

A hory by stále

zvonily a hrály –

my bychom se s lidmi

všemi objímali! –

K rodné krajině

s rodným domečkem,

v dětství jsem již lnul

s celým srdečkem.

A lnu dosavad

vším svým myšlením

a vždy budu lnouť –

v tom se nezměním.

Vždy k ní budu lnouť

vroucně, dětinně

jako kapradí

k lesní bystřině.

Jako k Bezkydám

vonná jedlice,

jako k nebesům

zlatá dennice.

Vždy k ní budu lnouť

stejným nadšením,

stejnou vroucností –

v tom se nezměním.

Já vždy s hrdostí

k srdci přivinu

rodný domeček,

rodnou krajinu!

Kdo mé hory haní,

jakoby mne haněl,

kdo mé hory chválí,

jak by se mi klaněl;

kdo o horách zpívá,

jak by o mně zpíval,

kdo na horách bývá,

jak by u mne býval.

S horami jsem jedno,

co jsem já – jsou ony,

jak bych s nimi prožil

roků miliony;

jednak s nimi cítím,

jednak s nimi žiju,

z jedné číše s nimi

skalní pramen piju.

Stejně tvrdou lebku

mám s horami svými,

jedinou jen duši,

jedno srdce s nimi;

vše, co horám patří,

i mně přináleží,

každý strom a hnízdo,

rosa, kvítek svěží.

Co vidíte na nich,

to je všecko moje –

vysoké ty jedle,

stříbrné ty zdroje,

ty komnaty lesní,

ta mechová lůžka,

jeleni a srny,

travička i muška.

Mé je všecko, všecko,

cokoli je tady –

každá studánečka,

všecky vodopády,

veškeré ty písně,

které ptáci zvoní,

veškerá ta vůně,

kterou kvítí roní.

Mé je všecko, všecko,

nač jen padne oko

od nejvyšších vrchů

až v zem přehluboko –

vše tu posvětil jsem

štěstím svým i žalem...

Na horách jsem pánem,

na horách jsem králem!

Spikli se proti nám

lidé zlí i nebe,

a přec Valach ještě,

Bože, věří v Tebe!

Horal doufá, věří,

srdce své Ti nese,

ať už pase ovce,

nebo kácí v lese.

Horal doufať, věřiť

v Tebe nepřestává,

ať mu puká srdce,

ať mu klesá hlava.

Ač jen do haleny,

odívá se chudé –

Valach vždycky věřiť

v Tebe, Bože, bude!

Valašská písnička

prostá je, chudičká

jak lístek jedlový,

jak horská rosička.

Nerostla v kolébce

z perel a hedbáví,

vyrostla na mechu

ve stínu doubravy.

Neměla za kmotry

kněžny a knížata –

jí byly kmotrami

valašská děvčata.

Kmotrami Valašky,

za kmotry Valaši –

tančili celou noc

na vonné salaši.

Pili jí na zdraví

voděnku studenou,

ranními červánky

na bledo zbarvenou.

V Bezkydách sirotka

všichni se ujali,

všichni ho líbali,

na klíně chovali.

Vodili do lesa,

k Bečvě a na pole –

věnce mu svíjeli

z chrpy a koukole.

Tak prostě vyrostla

ta píseň s horaly,

při jejich popěvcích

kravičky oraly.

Ovečky pásly se,

psíčkové dřímali,

skřivánci jásali,

a mračna hřímaly.

Blýskavým oblakům

z daleka kynula,

jak k prsoum mateřským

k horám se vinula.

Dlaň v hřívu zpěněnou

bystřině vkládala

a na dno propastem

se smíchem padala.

Do hnízd se dívala

orlům a sokolu,

perutě ztápěla

v slunečním plápolu.

Jen rosné vláhy víc

a záře sluníčka,

a zkvete překrásně

ta horská růžička.

Svou krásou prostičkou,

ryzí a čarovnou

všech písní nejkrasších

stane se královnou!