III. Únos.

Je v krvi tmavé něco, co svítí duší,

je mezi hvězdami zářící koule země,

jsou na ní národy a můj je mezi nimi

jak oběť ubohá mezi lačnými krky.

Je mezi hvězdami zářivá koule země,

zářivá dopolou, odpolou stínem je krytá,

v tom stínu zemička, v zemičce zapadlá víska,

za vískou hřbitůvek, hejno tam čertů na zdi.

Rokují živě a dlouhými tyčemi se zdi

marně se snaží z čerstvého Nejlova hrobu

odhrabat prsť. Když hřbitůvek světil se kdysi,

svěcené vody sem dolétlo několik kapek

na místo pro chuďasy, zbytečné v nebi,

kteří se nedbale v onen svět bez kněze brali.

Mrzutě ustali od marné námahy, sedli.

„Bez něho nemůžem zpátky,“ Černý dí prudce,

„doba je příhodná, tmavá noc, bůh by spal také –

snad tělo začlo by hnít! Tu sečkejte chvíli!“

Šel kolem hřbitova, hrobníkův domek tam při zdi,

zvědavě nahlédl, vplížil se do chudé komůrky,

na loži nízkém hrobník spal s dospělým synem.

Ušklíb’ se, starému hrobníku šeptal do sna:

– Divný to člověk, ten cizí, co dnes tu byl pochován.

Cáry měl na sobě, a tvář měl bledou jak pán.

Našli ho ztuhlého, pod paží velkou měl knihu.

A jak ji tiskl – a nedal jí – a kniha v hrobě –

chuďas se ploužím – a syn – eh jaký pak zločin? –

Skrčil se pod okno. Hrobník vyskočil s lože,

probudil syna, s ním dlouho se umlouval, radil,

rýč vzali, motyky, vrzavou prošli brankou,

kopali chvatně a čerti se chechtali za zdí.

Vytáhli rakev, odlétlo hrubé prkno,

mrtvole rvali knihu, však držela pevně,

pustila, když mladší uťal jí rýčem palec.

Proklatá noc je tak tmavá, zahrabem pak až.

Spěchali s kořistí dychtivě k blízkému domku.

Z kyprého pole, zmrzlého napolo, čerti

sypali hlínu čerstvou, nesvěcenou

přes zeď k rovu. Seskočil Černý na ni,

mrtvolu popadl, vyzvedl na zeď a za ní

vyletěl sténaje. Popálil srst si hedvábnou,

kopyta měkká i ohonu dlouhou hřívu.

Zkušený Řeř mu pomazal spáleniny

sobectví mastí a tuposti k bídě chudých.

Mrtvolu dva vzali jemně, opatrně,

vzletělo hejno jak klubko mraků k peklu.

Hrobník a syn v knize pokladů hledali marně,

starý ji vyhodil oknem do hložin zlostně

vroubících farářův sad. Hrob zakopat vyšli,

do hrobu shodili truhlu hněvivě s kvapem,

že prázdnou, nevědouce. Vašíček zmizel,

jen palec levé ruky se na hrobě válel.

Farář kdys květinky u hložin pro herbář sbíral,

našel tu bibli, ji kuchařce pro kuchyň dal,

měla prý dost tvrdé listy, pečivu dobrá.

Kuchařka schovanku měla, poupě vzdušné,

panenku útlou, já zpěvák jí písně jsem skládal

a jednou na farské kuchyni (farář byl návštěvou)

náhodou v bibli jsem Vašíčkův zápisník našel.

Co dárek milosti Milada bibli mi dala.