III. Už zlatá jitřenka své růže rozesívá

Už zlatá jitřenka své růže rozesívá

a posněženým stromům na vršky je stele,

jak křišťálový sever v záři znachovělé

se hora ozářená snivě v dálku dívá.

„Dobrý den!“ – „Vítám Vás!“ se tvář Tvá uzardívá,

Tvou držím ručku ve své ruce rozechvělé

a do očí Ti hledím, do Tvé duše celé,

jež ohnivý jak východ k duši mojí splývá.

„Dobrý den!“ – „Vítám Vás!“ my opakujem znova,

„Nuž, jak se máte?“ ptám se – usmíváš se sladce,

můj bože, drže ruku Tvou jist nejsem slova!

A přec se vzpíná, svíjí, bouří srdce vzňaté,

jak hora puknouti by měla v živlů hádce,

a vše ta bouř rozplývá v řeč: „Nuž, jak se máte?“