III. V chrámě.

I ztratil se jim. Myslili, je s lidem,

s ním navrací se domů, k Nazaretu;

tak cesty kus šli se zástupy s klidem,

co slunce dávalo juž s bohem světu.

A minul prvý den a druhý minul,

na hospodě jej hledali, se ptali,

a třetího dne zase v zrak jim kynul

chrám, kam se v hoři zpátky ubírali.

Zde mezi mudrci a fariseji

on, děcko, seděl s usměvavou tváří,

lsti vyhnul se i otázek všech reji,

vše v souzvuk zladil, oč jich spor se sváří.

A nemohli to pochopiti ani,

jak dítě to vše rozuměti může,

a světlo s jeho řinulo se skrání,

a tkalo v okna, stěny, růže, růže!

A brady dlouhé, stříbrem prokvetalé,

a hlavy lysé klonily se v snění,

a sterá srdce vzdychla: „Mluv jen dále,

ty, jenž jsi člověčenstva vykoupení!“

On seděl tichý, velký v jejich středu,

svou prostotou on jejich moudrost zkrušil,

on obsáh celý lidský žal i bědu

a za vším vždy cos posledního tušil.

Tož Boha lásky, jenž jest vznik i konec

té lidské, nekonečné epopeje,

kde rozum, uštvaný se staví honec,

v dál pokročil, jež červánkem se skvěje.

A matky bol i otce velká starost

v tom zmizely mu jako věci všední,

on velikou jen lidstva viděl radost:

z tmy potopy se dopracovat ke dni!

A rabini a všichni zákonníci

a levité a písma vykladači,

nad pergameny s vrasčitou již lící

věk probděli ve bádání a v pláči,

zde seděli a zmlkli před dítětem,

je schvátil děs, jak v půlnoci jdem v lese...

Jak prosté všecko jest, co zveme světem

a žitím v jednom slově: „Milujte se!“