III. V dálku se zavrtáváme bzučíce

V dálku se zavrtáváme bzučíce

po boku dobyvatelských tratí,

shlížíme na kolejnice,

jež blesky železných hlatí

vrhají do kraje, rozpalujíce se,

když vlaky míjí a všechno se třese

jich těžkým letem a rachotem,

to hadi jsou temní, potměšilí,

ke pražcům očazeným přibití,

ze štěrku rádi by se vymrštili

a, v trávě náspů ukryti,

za krvežíznivým jakýmsi snem

se odplazili někam

ke kovovým podzemním řekám;

jich paralelní zotročení,

jež našeho hroznější jest,

jim naplňuje noční snění

jak spící ohaře čekaný lov

řevem a během a zoufalstvím gest,

hromy a lomozy katastrof.

Shlížíme na ně měsíce, léta,

než prasknou hněvem či bolestí,

lhostejny k jejich nevědomosti,

s níž dobývají světa,

a nasloucháme ze zvyku

šíleným rytmům rychlíků

i těžkopádnému lomozu

členěných nákladních soumarů,

již nemají citu, ni rozmaru,

a v intervalech provozu

již vyhlížíme z daleka

jich lokomotiv oblaka

černá a šedá a bílá.

Tisíce vlaků jsme spatřily,

tisíce vlaků spatříme,

nás lidé s tratěmi sbratřili,

aniž se my však bratříme

s čímkoli v duši své cizí,

ať stojí to či mizí;

míjejí mimo nás miliony

krásných i ohyzdných tváří,

slýcháme jásoty, slýcháme stony,

slýcháme pocely, smíchy a křiky,

vídáme bláznivé kapesníky

veslovat sluneční září;

míjejí mimo nás hromady zboží,

železa, prken, uhlí a koží,

obilí, dobytek, stroje,

míjejí lidé, míjejí věci,

nahoru, dolů vidíme téci

za tajným osudem tajemné roje

bohatství světa odkryté,

bohatství živé a movité,

a jeho pány arijské, semitské

na plyši dvorních a salonních vlaků,

i jeho otroky evropské, africké,

kramáře, dělníky, vojska a zřízence

v útrobách uhánějících draků,

jichž dunící, řinčící pletence

soptíce sunou se jako bouře

a zanechávají oblaka kouře

černá a šedá a bílá.