III. V klidu.

Štěp v rosnou trávu složil ranní dar

a v jasu odpočívá;

plod rdí se pod modravým dechem par

a v slunci líčka zhřívá.

Srp mírem ctí dnes klasů hustý dav,

jenž kloní plavé skráně,

a netknut svítí louky zlatohlav

jak zdoba na den Páně.

I role zbrázděná, jíž přibývá

teď vrásek denně v tváři,

dnes trampot zbavena se usmívá

jak vlídné, slunné stáří.

Hru světla v zlatých kytkách v boru stín

prst vánku jemně vplétá,

a broučků zvučný kov se v šerý týn

jak mihot zvonků slétá.

Dnes nezaduní rána v starý kmen,

jenž klidně hlavu sklání;

z ní vane sladký zpěv jak z mládí sen

v to lesní zadumání.

Mír velkým křídlem srdce oblétá

tak mocně dnes, a zdá se,

že příroda tak slastně rozkvétá

jen sobě a své kráse.

A chvíle sebe zapomenutí

bol spící v loktech kryje;

je svátek duší, v jichžto zmlknutí

zní zvony poesie.