III. V květném stínu oněch palem,

V květném stínu oněch palem,

které zovem poesií,

sedni, milý, a vypravuj,

kterak v básni vznikl rým.

Na počátku, moje milá,

celý vesmír byla báseň,

veliká a velkolepá,

ovšem ale bez rýmu.

Aj, tu v chaos zašumělo

tvůrčí slovo – věčná láska,

a hned východ po západu

v divé touze zahořel.

Náhodou hned objevil se

na obou, však v jedné chvíli

purpurový červánek.

Potom jasná hvězda s výše

vzplála láskou bezútěšnou

k perli, která v mořské tůni

v tiché mušli ležela.

A když dolů naklonila

obličej svůj roztoužený,

uzřela na vlnách mořských

druhou hvězdu planoucí.

Tenkrát rovněž naše duše

vzplály k sobě věčnou láskou,

hledaly se v květech země,

v perlách moře, hvězdách nebes,

až se našly po sta letech

v této lidské podobě.

Ihned vzplanul nám na líci

v stejné chvíli lesk červánků,

oči naše v stejné chvíli

zaplanuly hvězdami.

Ale rety, bujné rety

blíž se k sobě přivinuly;

slyšíš zvuk ten? – to jest rým!

Ó jen líbej, seč jen můžeš,

rychle najdu rým ti druhý,

a tak v stínu oněch palem,

které zovem poesií,

budem oba spolu básnit

sonety snad v plných rýmech,

či ghazely jednozvuké,

aneb raděj sladkodeché,

nekonečné tercíny?...