III. V Milířích dole smutno a ticho.

V Milířích dole smutno a ticho.

Zlému tam jak se kdo ubrání?

Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí

za noci anebo v zoufání.

V Milířích dole mrtvo a ticho

zvečera i v pravé poledne.

Lesy kol tmavé, z hlubin jich vítr

sotva kdy k letu se pozvedne.

Olšinou hustou říčka se plíží,

sotva kdy slunko ji oslní.

V soumraku, ve vsi zvonek kdy dozněl,

černá se hladina zavlní.

Pod olší klenbou svítilna plyne –

Po světle nesahej, poutníku!

Nekloň se! Záře zavede tebe

do chladné komory k vodníku!

A chodec prchá, bázeň ho jímá,

pohaslo světlo; černá kde tůň,

chechtot jen zvučí soumrakem stromů.

A hle, tu v paloučku kůň!

Pasáčku, bludnou jenž kozu hledáš,

na koně volného nesedej!

Zanese tebe v hlubinu chladnou.

Vodník to! Spasení duše dbej!

V noci, kdy klenbou haluzí luna

na vodní květy zář rozlívá,

cupot a šumot, divný zpěv luzný

paloučkem, dolinou zaznívá.

Zašumí křoví, olše se budí,

haluzka každičká ševelí

o nožce lehké, o tancech hravých,

o tělu bílém, o lících tmavých,

o žínek lesních to veselí. –

V Milířích dole mrtvo a ticho.

Zlému tam jak se kdo ubrání?

Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí

za noci anebo v zoufání!