III. V NOCI PŘED ŠTĚDRÝM DNEM.

Zas rohy ulic a vše squary města

jsou proměněny v malé mýtiny,

kde mladých smrčků v pestrém neladu

se kupí směs. Na stromky vánoční

jsou posekány, z ňader

neb z temena Brd stále zasmušilých,

by veselou svou novou zelení

zas jizby prochvěly, v nichž šťastné mládí

na dárky čeká v noci posvátné.

Jak tvářnost města náhle změněna!

Jich girlandy jsou všude. U chodníků

se těsně tlačí, jak jdeš kolem nich,

jich dotknout musíš se... a lesa báje

z nich voní, zvoní – celá idylla

těch koutů ztracených kdes v pohoří,

i opuštěnost snivých lesních míst,

kam pouze laň pít chodí s kolouchy,

kde volně roste všecko, kvete, zraje,

na ňadrech přírody kde mír a klid.

Zde v ulic hlučných středu blátivém,

kde roztaje hned sněhu hermelin,

ta zeleň křičí, vypravuje víc,

než říci může snílka chvatný sen

i okřídlené slovo básníka.

K té poesii lesních zátiší

se druží jako stafáž nevhodná

lid venkovský, za pouhou babku zde

jenž prodává je. V hadrech, bačkorách

jak stíny příšerné v jich zeleni

se mísí záhadné ty postavy.

Den celý přešlapují mrzutě,

a v rozpacích, vždy není kupců dost,

a štědrý večer blíž tu každým dnem,

a stromků ubývá jen pomalu.

Tak o půlnoci z veselého kruhu

jsem vracel se. Na malém náměstí,

jež chmurných, starých domů vroubil řad,

jsem padl na takový lesík smrčků.

Muž s ženou hlídali je, sychravá

noc byla chladná, v domech, okna jichž

se zdála spát pod tíží záclon svých,

to sem tam kmitlo ještě – kolem tma

a kroky stráže, jež se vzdalovala.

Zřím náhle rudý plamen, ohně dým

a jisker kotouč, cítím pronikavou,

a líbeznou přec vůni pryskyřice,

a vidím, k ohni, jenž tu rozdělán,

se rozedrané choulit postavy,

a házet ob čas chvějící se rukou

klesť stromků, větve, celé pahýly

v žár chvíli hasnoucí a chvíli zas

mocnějším zlatem jisker tryskající.

Já zastavil se dojat. Vlastním zbožím

ti lidé zde si oheň živili

ve pusté bdíce noci prosincové.

Já v mysli vážil jejich klopotu,

a cestu z venku, malý výdělek,

jich denní strázně, dlouhé čekání

na kupce zpozděného, teď jsem viděl,

co přes den neprodali, heroicky

jak v oheň v noci házeli, by skřehlé

si údy zahřáli v tom sychravu.

Ó smutný rub těch idyll moderních!