III. V té chvíli v trikliniu usedám,

V té chvíli v trikliniu usedám,

uprostřed fantomů, svých urozených paní,

a nahý jako faun a s břečťanem kol skrání,

ke slávě přízraků svůj pohár pozvedám.

A květy purpurné, jež uloupil jsem tmám,

a které vyrostly na erebejské pláni,

za pohled lascivní a žhavé pousmání

do zlatých kadeří teď vplétám hetérám.

Tu v prostřed mramorův a mrtvých veselí

tě volám radostně, můj druhu, Příteli,

jenž příliš poznal's klam všech věcí živoucích:

Pojď! vím oč nad život ten mramor je ti bližší,

jenž hrdou mrazivost svou shlíží v žáru číší, –

kamenné srdce v láskách horoucích!