III. Vašíčka Nejlova ukolébavka.

Uprostřed zahrady stavení malé

s doškovou střechou, dřevěné, opryskané,

vítr jen zlehka ho políbí, když kol vane,

rozhoupá stromy a pluje dále.

Do něho díra, s petlicí dvéře,

komora tmavá, kamna se v šeře

veliká tají uprostřed

a v rohu, jen co by paprsek vlet’,

úzké je okýnko nahoře, skla je kus v něm

a kus látky sítěmi opředené,

u kamen vaničce ve dřevěné

Váša se kolíbá tam a sem;

hlava na podušce senné,

nohy mu čouhají z vaničky ven.

Očima po tiché prostoře bloudí,

teď máma už přijde, si myslí a soudí;

kotlíček vedle prázdný! Kdyby už přišla jen!

Na obrázek na stěně starý se dívá

a zas se v necičkách sem a tam kývá;

přijde? mám hlad už veliký!

máma mi přinese knedlíky!

S rozkoší měkce se pousmívá,

ručkama tleská, s vařečkou hraje,

opět se sklání na neciček kraje,

sem tam se kolíbá, kývá.

Komůrka celý jeho svět,

neví, co slunce, co květ,

v necičkách celý den se vrní,

na těle, na duši krní.

Teď víčka přivřel; v okýnko, látka kde šedá,

paní si vychrtlá, bezzubá sedá,

na Vášu s láskou se pousmívá

a drsnou píseň si zpívá:

Hajej, dítě mé! Zapomeneme!

Přestanem lítat, dušemi zmítat,

na zlatém tácu si v paláci sedat

a v kalné vodě si oběti hledat,

s čistou pannou kurtyzanou

v podvečer bujaré hochy vítat.

Zpívám, zpívám písničku,

kolíbej se, Vašíčku!

Hle tam kol komína lidé si hrají,

červené fábory vesele vlají,

to bude krve na poprve,

padají rány, to bijí pány;

výstřel zahřmí, život teče,

hlaveň horká davy seče,

knuta švihá na záda,

zlověstná se mlha nebem válí,

na hranici srdce cit se pálí,

slunce klidně zapadá.

Hajej, dítě mé,

odpočineme!

Vítr sviští, moc se tříští,

socha praská, to je láska,

převratů zima na zemi padá,

vybledne růže, chýlí se, svadá,

tyrane, člověče, boj se, boj,

se mnou se na cestu stroj!

Hajej, mé dítě,

nevezmu si tě!

Hranice zvolna dohořívá,

popela šedivá všednost zbývá,

dechni a popel se s povětřím smíchá,

zástup ho lidí lačně dýchá.

Chleba! za všedností! maso a kosti!

duše? a! Starost jediná!

Radosti šílená!

Kytaru do ruky, běsných strun ozvuky,

láska, vráska, žití, hnití,

viz, tu jed zmije s touhou se pije,

v bláto se šlapou zlaté klasy,

na jatkách tvorů padají massy,

juch! polka se tančí divá

a má se píseň zpívá.

Čest kaňkou, tvrdými se platí,

tělo-bůh uši si zlatí,

na Olympu v klidu dřímá,

s Hekubou se obejímá –

práce a poctivost, bahna dost,

lidská tvář zář a zář,

vycpaný hastroš parukatý!

Nynej, můj miláčku zlatý!

Prostota ptákem ohnivákem,

poznání mrazivým severákem.

Kůň padlý, nemoh’ blátem dál,

on tryskem pyšný jezdíval,

teď mouchy si sedají naň:

tak myšlének platí se daň.

Křídla k paži! volnost! v let!

v království mé poletíme,

kde vše sní a hmotou dříme:

nezabíjet – zabíjet!

Bez květin a beze zdoby,

bez žádostí, kyvu doby,

v rovině můj stojí stan,

bez krále a katů jeho,

bez žehnání nebeského

město mé, bez sedmi bran.

Práce bůh můj manžel býval,

až ho nicu smetl příval,

vdova jsem, však bez dětí,

já jásám, nebe umře v bolu,

já pletu hvězdnou aureolu

si z vyrvaných mu obětí.

Říše má, zlatý kraji!

Nezkrocený oři volné stepi,

bez sedla a uzdy, štíhlý, lepý,

písně mé tebou vlají.

Poddaných nemám, zem neštvaná, tichá,

skřivan tu od srdce zvuky své hází,

nervou se pomněnky, neláme mlází,

ptáčat pár k sobě se tulí tu, vzdychá.

Srdce všech bije mnou, mnou všechno zpívá,

můj hrom bouří velebou, nenese strach,

rosná se prška mnou v osení vlívá.

Dnem svítím, uspávám nocí temnou,

mnou beránkem lítý je vrah –

vládnu všem a všichni vládnou se mnou.

Obraz můj v čelo se bije, ne v stěny,

nikdo ho neproklíná temně,

netrhá mstou ho zamračený.

Státníků nepředu pavučiny,

ničím lži a vzdorně pískám,

zbraně pravdy směle vtiskám,

lstí padá panáček i pop líný,

ubohý chlebař a šplhavec,

s rozkoší rozšlápnu zlatou klec.

Spravedlnost! miláčku můj!

na stole gloria, pod stolem fuj!

modli se, věř, do sáčku ber,

poníženě líbej, hlavou kývni,

po obědě sladko zdřímni

a jsi charakter!

Čiň dobře a právě

a neumřeš v slávě.

Vašíčku, Vášo, dítě mé,

pozpíváme, půjdeme!

Mechové trůny, rusalky křepčí,

hranice svobody vysoko plane,

přitul se ke mně, jsem matka tvá země,

hvězdy nám svítí, zefyr nám vane,

zapomenout, po moři plout,

po moři prasvěta bloudit,

srdce zas srdcem soudit,

na bídném vraku uprostřed mraků,

mlhami, světly, jasmínem nebí,

písečnou pouští rozbitých lebí,

zelení věčnou, novým žitím,

čedičem tvrdým, hromobitím,

přes vlákeň paprsků bílou, hustou,

bez poznání, modliteb, slepě, maně,

tápavě letět a odevzdaně,

bez zírání boha, bez víry –

Meluzína hvízdá, zpívá,

tanči, světe, a svět zívá,

vášně mrou.

Moje nahé, zcvrklé tělo

také tančit zapomnělo,

mraky jdou.

Schovám já se do těch mraků,

blesknu ohněm černých zraků,

do šílení, do přízraků

vášní hrou.

Zatančí svět, já se směju,

v kouty srdce posměch skreju,

posměch sebe, posměch nebe,

posměch člověka.

Vírem v křiku, v bujném ryku

ztopím lidskou filipiku:

cesta daleká!

Zahvizdám, zaskučím, letím

nad tělo, nad duši, královstvím třetím,

v království snů, v království jedině božím,

v království bláznů hlavu složím.

Nohama ve hlavách rozumných řádím,

rozbitých mozků bitky svádím

rozumné, výsměšné, mravokárné:

daleká cesta, volání marné!

Komu oko slzou svítí,

v šedi pláště se mi chytí,

se mnou letí v říši třetí,

sobě oltáře své světí,

svou si hvízdá píseň temnou;

děti konce, leťte se mnou,

děti smrti, rozum drtí,

hříčkou cit je, za mnou jděte,

nebojte se, nezemřete,

naše heslo, naše znamení

mozku je drobné kamení.

Dítě! Já své ti dávám požehnání.

Klenoty všechny v zor tvůj sypu milý,

pustorylu květ, skřivana ohlas čilý,

paprsk slunce, vonných vánků vání,

perly moře, vlnek hravých šum,

modlitbu bídných čistou k nebesům,

panenských ňader chvění, touhy božské bol,

věčnému sněhu čím odpovídá dol,

balvan co sní v základu hor,

věčné kolísání, věčný vzdor,

šepot rákosí, leknínu oko velké,

hloubku jezer tajemnou, dno mělké,

dávám boj ti svůj, svá pekla, nebe,

Kaina, Abela, Evino líčko bledé,

píseň pastýře, co stádo k řece vede,

píseň štvance, co pravdu pravdou třebe,

podušku měkkou, hřmění lačných děl,

ztracených rovů řev, něžných lilií běl,

svobody rozpjatých křídel vlání –

Dítě! Já své ti dávám požehnání.

V království třetím je líp!

Poznání stromu plodem je šíp,

nenese štěstí, jen vzdech.

Země krev tě v nevinnosti nech

a nedej přiblížit se ku poznání! –

Dítě! Já své ti dávám požehnání!